Vstáváme nechutně brzo ve 3:30 a jedeme nočním autobusem na letiště. Jde o nově zavedenou autobusovou linku 510, která nám staví téměř u domu a dá se při pozdním návratu z dovolené či jiného leteckého výletu použít i obráceným směrem. Kdybychom to vzali taxíkem, budeme spát o půl hodiny déle a bude nás to stát nejméně o 600 Kč víc (odhadem). Kolem páté ráno se pomalu scházíme u stolků v dosud zavřené letištní restauraci. Balíme zavazadla do obvyklých igelitových "prezervativů" (cena za zabalení, jak jinak, furt stoupá). Jede nás třináct plus průvodce Adventury Radek (takže smůla snad pověrčivějším z nás nehrozí).
Asi v půl šesté se řadíme do fronty na boarding passy, která je nepříjemně dlouhá. Nově zavedená společná elektronická letenka způsobuje poměrně velké zmatky. Možná to funguje pro jednotlivce, ale pro skupiny .... nikdo než průvodce CK například nezná (a to až do konce !) referenční číslo, nutné k navázání dalšího spoje. To se dá hodnotit jedině jako vyhoršovák proti minulým letům, kdy klient obdržel na prvním letišti celý blok platných letenek. Tím se stal jednak nezávislým na skupině, kdyby se -řekněme- ztratil a jednak to byla i pojistka proti případnému úpadku cestovní kanceláře během dovolené: dovolenkář věděl, že stihne-li spoj, nehrozí mu opletačky s českými konzulárními úředníky, kteří by mu museli půjčit (na vysoký úrok) na cestu domů.
Teprve po půl sedmé jsme odbavení a procházíme obvyklou pasovou a bezpečnostní kontrolu. Aniččin batůžek je na cabin luggage moc nafouklý, při průchodu (také nově zavedeným) "normalizačním" rozměrovým rámem se mu musí trochu pomáhat. Nakonec je ale protlačen, aneb když něco nejde, použijte hrubou sílu. Anička musí rovněž otevřít foťák, jestli snad v něm snad nebydlí trocha semtexu. Kupodivu nechtějí kontroloři zkusit cvaknout, pravděpodobně aby bomba přece jen nespustila !!
Odlétáme z brány C3, pouze s pětiminutovým zpožděním, v 7:05. Letíme s Čechy (OK), Airbusem 319. Na Shipolu v Amsterodamu jsme v 8:20, musíme si vyřídit palubenky na další let, v Praze nám je nedali. Ejhle, další výhoda elektronických letenek !!
Pasová kontrola v Amsterodamu také trvá dlouho, k přepážkám celníků vedou dlouhé fronty, které se pomalu, ale jistě šinou vpřed. Nějak to tady s tím opuštěním schengenského prostoru nějak nezvládají. Fronta za námi se prodlužuje, jak přistává víc a víc letadel z různých směrů. Nakonec je nutno otevřít další přepážky, ale to už my raději zůstáváme v původní frontě, už jsme blízko.
V Transfer desku T6, přiřazeném letu do Hongkongu, se ještě neodbavuje. Dáváme si tu proto sraz v 11:55. Kolem poledne fasujeme palubenky až do cíle (alespoň že ta zavazadla se podařilo vyřídit už v Praze !!). Pak stojíme další frontu na security check u brány G3, očuchá si nás tam částečně zdrogovaný protidrogový pes (chudákům pejskům se podává do žrádla směs všech možných zakázaných látek, aby po nich prahli a aktivně je v zavazadlech vyčmuchávali). Před půl druhou nastupujeme do letadla, odlet je ve 14:00. Sedíme sice s Aničkou v jedné řadě, ale nikoli vedle sebe, což nás na našich cestách dosud nepotkalo ! Asi další pronikavá výhoda elektronických letenek ! Měníme místa nejdřív poprvé, aby Anička mohla sedět do uličky a pak podruhé, abychom se dostali k sobě, naštěstí to jde.
Letíme Airbusem 340-300 s Cathay Pacific, tedy hongkongskými aeroliniemi. O těch víme z předchozích cest, že dobře vaří. Také už máme docela hlad. Vybíráme si z nouze hovězí, na lidi v ocasu letadla se dostane vždy až nakonec, kuřata už došla. Cesta trvá přes 11 hodin, takže pospáváme. Letíme "proti času", takže příštím jídlem už bude snídaně následujícího dne.
V Hongkongu přistáváme po hodině místního času. Musíme vyplnit landing card, protože tu máme přestávku 8 hodin a tak dlouho tvrdnout na letišti se nám nechce. Proto chceme jít do města. Do Číny je sice potřeba vízum, ale Hongkong má oproti "mateřské" komunistické diktatuře pořád ještě nějaké výhody.
Do města jedeme vlakem. Říká se mu tady Airport Express. Kupujeme si jednodenní zpáteční jízdenku, stojí 100 hongkongských dolarů na osobu. Měnili jsme 50 EUR, vrátit se to prý pak dá bez poplatku zpět na Eura, nebo dokonce přímo na malajskou měnu. Asi za půl hodiny jsme v centru města. Po aglomeraci se pohybujeme pěšmo. Je vedro, konec konců jsme v tropech, takže nic divného. Nejrušnějšími místy v centru lze projít jen skrze klimatizované koridory a nákupní střediska což s povděkem přijímáme. Chceme se dostat na dolní konec pozemní lanovky na Victoria Peak, zdejší oblíbené výletní místo. Z hlediska ortodoxního turisty je to pouhý pahorek, nějakých 300 metrů vysoký, ale zkuste ho slézt za 2 hodiny pěšky, na pochod je pěkně příkrý !! Do lanovky nastupujeme společně s tlupou Asiatů. Díky tomu musíme nechat jeden spoj ujet, ale moc to nevadí, "zubačka" jezdí asi 4x za hodinu.
Nahoře dlouho bezvýsledně hledáme východ na vyhlídku a jako blbci jezdíme po schodech nahoru a dolů, než se konečně trefíme ven. Lanovka je totiž zakomponována do většího objektu, který je současně obchodním domem ! Místem tu tedy opravdu umějí šetřit ! Neptali jsme se, kolik tu stojí "metr", ale nepochybujeme o tom, že to nebude špás pro dolních deset tisíc.
Po vyhlídkách už couráme individuálně, asi za 2 hodiny se vracíme lanovkou zase zpět. Opět poněkud chaoticky hledáme nástupiště, nestojíme příliš o to, aby si nás tu nechali jako atrakci, zmeškali bychom na policii minimálně odlet, než by se vše vysvětlilo.
Z lanovky jdeme ještě do hongkongského "ptačího" parku. Je to obrovská voliéra, krytá sítí zvící asi tak 50 spojených cirkusů Humberto, v níž se lze pohybovat po důmyslných mostech a cestičkách skoro na dotek s různými druhy ptáků, oddělených od nás ovšem dalšími důmyslnými zábranami. Po prohlídce se kolem nejdelších jezdících schodů v Asii dostáváme na tržiště. Schody prý jezdí ráno nahoru a odpoledne dolů, patrně tedy "do práce" a "z práce".
Výlet končíme většinou u Maců Donaldů. Výběr trochu ovlivnily chutě partnerů a spolucestujících ("tohle teda nebudu" a "tam mě nedostanete"), pseudoevropský kompromisní výsledek nestál za mnoho, respektive rozhodně nikoli za vynaložený finanční obnos asi 10 HKG.
Vlakem se vracíme na letiště, vracíme peníze (rovnou na malajské ringity, dále RM) a procházíme obvyklým kolotočem celních a bezpečnostních kontrol, než se dostaneme k bráně D12. Odlétáme v 15:50 letadlem Airbus 320. Tentokrát letíme se společností Dragon Air, což je "dcera" Cathay Pacific.
Na Borneu přistáváme asi v 18:30 v hlavním městě Kota Kinabalu. Vyzvedáváme batohy a vyměňujeme většinu peněz, dále po ostrově prý moc příležitostí nebude a jsme varováni, že bychom pak zdržovali ostatní, kteří by na nás museli dlouho čekat, rušil by se tím dohodnutý program. Radek v roli průvodce měnil tolik peněz, že to bylo mimo možnosti zdejší směnárny, jednotlivé konkurenční banky si proto musely kolegiálně vypomoci, výměna díky tomu trvala neskutečně dlouho. No - on když se úředník v tropech zadrhne, žádný čas není dost dlouhý, než se zase věci pohnou.
Přesouváme se taxíky do zařízení nazvaného Tourist Hotel. Je to jednoduchá betonová stavba standardního typu "třípatrový panelák", do prvního patra se dá vlézt dost pohodlně z ulice oknem. Výhrou jsou tedy vyšší patra, kam je pro případné zloděje přece jen horší přístup. Na pokojích je klimatizace a intenzívně v nich voní (vzhledem k razanci esence spíš smrdí) nějaká desinfekce, která vůbec nevadí mravencům a asi i horším členovcům v pohybu po podlaze, jakmile se zhasne.
Ještě na letišti se při čekání na Radka s manželkou preventivně začínáme ládovat drahým preparátem Maloron (v roce 2008 reprezentuje jedna krabička s 12 tabletami 1163 Kč), který se musí každých 24 hodin užívat od vstupu do malarické oblasti po 6 dní po výstupu z ní. Maloron je údajně bezpečnější než Lariam, při jehož konzumaci se nemá chodit nad 3000 metrů nad mořem. V praxi to asi znamená, že Maloron má o něco méně vedlejších účinků. Lariamu se zase bere jedna tableta za týden ... Asi jsme zbytečně s tou opatrností přeháněli, skutečně nebezpečné oblasti teprve přijdou v džungli. Samozřejmě, české očkovací středisko doporučuje konzumovat antimalarika na Borneu bez ohledu na aktuální polohu "imrvére", jak by správně česky řekl Němec.
Ještě večer vyrážíme na krátkou seznamovací prohlídku po okolí. Kupujeme první balenou vodu. S vodou není na Borneu moc problém, všude je k dostání za více nebo méně přijatelný obnos, nejlevněji asi v supermarketech (2.70 RM za 2 flašky po litru a půl). Malajský ringit, místní měna, reprezentuje asi 6 Kč, na EURo se mění na letišti (kde je kurs relativně nejvýhodnější) asi 4.7 RM za 1 EURo).
Konečně jsme tedy v nefalšovaných tropech. Horko odpovídá naší aktuální poloze. Po příštích více než 14 dní se už potit nepřestaneme.
Vstáváme před osmou a jdeme se individuálně nasnídat. Zatímco ostatní míří většinou do místních otevřených pouličních jídelen (obyčejně jakási pasáž plná stolků obsazených Malajci), my končíme v podniku zvaném Rainforest Cafe, potkáváme několik dalších členů výpravy. Je tu výrazně dráž než "na ulici", navíc si díky nedorozumění objednáváme pancake a toast. K našemu překvapení je obojí polité odporně sladkým sirupem, ač jsme si podle našeho názoru objednali slané jídlo. Tady je v praxi vidět, že anglicky se lze na Borneu domluvit skoro s všude, pokud přijmeme za své fakt, že angličtin je tolik, kolik je obyvatel ostrova. No co, trochu jsme se přežrali a stálo to asi 50 RM, na zdejší poměry tedy dost.
V 9 hodin se přesouváme do přístavu a po nákupu lístků nastupujeme do člunu. Cesta je krátká, ostrůvek je totiž vidět z přístavu. Ostrov je součástí Tunku Abdul Rahman Parku. Na pláži obsazujeme jednu lavičku, na které necháváme věci. Někdo u nich pořád bude, zatímco ostatní se budou koupat, případně šnorchlovat, pokud bude ovšem něco vidět. Lavičku hlídá místní kočka, kterou náš příchod příliš nevyrušil, pořád se motá okolo snad s nadějí, že by něco bylo k snědku v našich batůžcích. Mimochodem, na Borneu (ne-li v celé Malajsii) je zvykem sekat kočkám ocasy, jako se to po desetiletí dělalo v Čechách psům, každá číča je tu zmrzačená. Kdysi jsem na jihu Čech viděl kočku, kterak se spasila před psem pomocí skoku, ve kterém jí určitě pomohl načepýřený ocas - tyhle chudinky by byly při podobném manévru zcela bez šance !
Střídavě se tedy koupeme, já tomu říkám "ubíjení dne", žádný zázrak to nebyl. V dálce na obzoru je po ránu vidět "čtyřtisícová" hora Mount Kinabalu, na kterou také vyrazíme Odpoledne se Její Horstvo ztratí v oparu, což prý je tu obvyklý jev. Na oběd jdeme do jedné z řady místních hospůdek, tentokrát to bylo docela k snědku (Anička měla kuřecí křidélka, já smaženou rýži s neidentifikovatelným masem). Začíná se projevovat místní stálý jídelní repertoár: rýže nebo nudle a v tom nějaké zvíře, zpravidla kuře, nasekané i s kostmi. Po 16.hodině odjíždíme zpět do Kota Kinabalu a vracíme se do hotelu. Další sraz je v 17:45.
Ze schůzky před hotelem vyrážíme do ulic, zejména na ochutnávku místního ovoce, abychom věděli, co si (ne)máme případně kupovat. Radek za tímto účelem kupuje mango, rambutan, durian a langsat. Blíže viz výborná příručka o tropickém ovoci, zakoupená poslední den pobytu v muzeu. Je tu všechno i s obrázky a popisy chutí. Mango asi každý zná, rambutan je chlupatá koule velikostí a vzhledem podobná kaštanu, akorát ostny jsou delší a měkčí. Po rozloupnutí člověk najde uvnitř průsvitnou kuličku s peckou, chuť to má zhruba jako mandarinka. Langsat připomíná malou zdegenerovanou bramboru, chuťově se podobá mandarince ještě víc, dokonce je dělená na podobné sekce (u česneku bych to nazval "stroužky", nevím, zda se tomu u mandarinky říká také tak). Někde v dužině pecky jsou, jinde ne. Zcela samostatnou kapitolou je pak pak durian, hmotnostně největší. Chuťově PRÝ je to dobré, ale ten smrad ... mimochodem durian je předpisy v Malajsii a asi i jinde zakázáno přepravovat ve veřejných dopravních prostředcích. Smrdí totiž jako shnilé maso. Později jsme se v džungli od místního průvodce dozvěděli, že se na něj nesmí konzumovat alkohol, následky bývají nezřídka i smrtelné. Nerozuměli jsme moc vysvětlení, spíš než jako voda na třešně to působí vývojem nějakého jedu, který vzniká vzájemnou interakcí obou komponent.
Po ochutnávce, zakončené po půl sedmé prdelní tropickou tmou, se přesunujeme na místní obrovské rybí tržiště s cílem dát si skutečnou večeři. My s Aničkou jsme ale plní a stahujeme se proto pryč. Kromě jiného tu není dost místa, kam by se pohromadě posadilo 14 lidí. výprava se proto rozprchává. Cestou do hotelu kupujeme pouze nějaký sýrový rohlík, pochopitelně nasládlý, fuj !
Dnes je v plánu rafting po řece Padas. Akce je povinně (protože v poslední době to tady a nejen tady jinak nelze realizovat, úřady už přišly na to, jak zatočit s cestování chtivými cizinci) zakoupena od místní společnosti, provozující tuto atrakci. Adventura, jezdící se společností už delší dobu, má prý nárok na slevu, to znamená letos 160 RM místo standardních 230 findíků na osobu.
Vyjíždíme ráno v 8:00, na snídani je tedy nutno vyrazit už v 7 hodin. V jedné místní "lidové" restauraci si dáváme čaj a toasty, zdůrazňujeme, že NE NASLADKO. Naše přání je vyplněno, požadovaná vajíčka ale nemají. Možná je to dobře, ona taková salmonela na raftu ... na druhou stranu by tam nebyl problém se splachováním, že ano ! Při obsluze se nám věnuje sám vedoucí, nebo snad majitel restaurace, ovládající patrně nejlépe angličtinu. Je to milé, ale na druhou stranu jsme díky tomu bohužel zbytečně středem pozornosti ostatních hostů. Zde je nutno konstatovat, že Malajci jsou vcelku přátelští k cizincům, nějaké zavilé pohledy je docela těžko hledat. Jak bude dále vysvětleno, asi je to i tím, že provincie Sabah, ve které se budeme celou dovolenou pohybovat, je výrazně křesťanská, zatímco zbytek země je naopak muslimský a Evropanům podstatně méně přátelský. .
Krátce po osmé je tu malý autobus a vyrážíme. Nikoli na dlouho, veze nás jen kousek k VĚTŠÍMU autobusu, kde jsou již další klienti. Mohli jsme tam asi rychleji i v tom horku dojít pěšky !! Cestou nabíráme další účastníky výpravy (v dosti nóbl vyhlížejícím hotelu) za poznáním zdejších kalných vod. Jízda má trvat asi 3-4 hodiny, je to tedy dost daleko. Pokud jsme správně pochopili vysvětlování, zřítila se příjezdová silnice, kterou se k raftům pořadatelé přesouvali původně. V důsledku toho bylo nutno program raftování poněkud upravit směrem vzhůru. Cestou dostáváme k podpisu alibistické formuláře, že jako jedeme na vlastní riziko a uvědomujeme si, co všechno strašného se nám může stát. Nechybí zejména smrt utopením a tažká zranění, embolie a podobné radosti, obvyklé při styku s vodou.
Autobus jede do Tenomu, kde se na záchodech blízkého nádraží převlékáme a bereme na sebe jen věci na raft. Zejména se na vodu nedoporučují foťáky, kamery, brejle a cokoli dalšího, co lze utopit. Ve světle dalších událostí je to dvojsečná pravda, pořadatelé totiž taky potřebují prodat to, co nafotografují a nafilmují oni sami (a že si za to neřeknou málo !). Foťáky lze dát sice do vodotěsného pytle, ale tam nám budou platné, jako mrtvému pověstný zimník.
Čekáme na vláček, který nás dopraví do východiště. Značná část účastníků, v našem případě hecovaná adventurním průvodcem Radkem, si sedá na otevřený nákladní vagón, kam se normálně ukládají panely a jiné neskladné zboží. Vagon nemá pochopitelně okraje, jakýkoli bezpečák v Evropě by z toho nutně dostal psotník. No ale hlavní je jiná věc: plocha vagonu je silná kovová deska a na přímém tropickém sluníčku ... kdo to neodhadl dopředu a nevzal si něco pod zadek, bude na raftu rád, že sedí na improvizovaném vodním chladiči ! Já osobně jsem v nouzi použil zmuchlanou polyetylenovou flašku a i tak několikrát opatrně přesedám tak, abych se nahými stehny náhodou nedotkl kovového podkladu.
Jedeme asi půl hodiny do městečka Pangi. Dráha kličkuje po břehu řeky Padas, která vypadá opravdu výživně. Voda teče horami a spád je nemalý. Výhodou řeky je, že z ní při vysokém stavu vody (což je dnešní případ) nečouhají balvany, na které lze jednak najet s raftem a jednak se o ně ošklivě poranit, když už by člověk spadl do vody a trochu s ním o kámen třískl proud vody.
První úsek plavby má mít vodáckou náročnost 3-4, to je pro případné začátečníky tak akorát, plavba má trvat asi 90 minut. Pak bude oběd (pro ty, kdo se budou cítit k jídlu způsobilí), náročnost druhé, klidnější části, má poklesnout na 1-2¨, to už je ovšem něco jako rozbouřená vana s roztokem karlovarské soli.
Po výstupu z vláčku fasujeme helmy, záchranné vesty a malé občerstvení (kousek červeného melounu a flaštičku vody, více není třeba, protože se předpokládá, že někteří z nás tento dar předají dále bohu vod) a bezpečnostní školení (jak nasadit helmy, jak správně upoutat k tělu vesty, co dělat při pádu osoby do vody, přehled anglických povelů malajských kormidelníků, to vše prokládáno žertovnými poznámkami, jak se na raftu člověk zaručeně chovat NEMÁ a co mu hrozí, když se tak chovat bude, viz podepsaný bezpečnostní revers na začátku přepravy).
Následně jsme rozděleni na jednotlivá plavidla, patrně celosvětově oblíbené nepotopitelné a nepřevrátitelné "Matyldy" (Japonci se prý dovedou cvaknout i na nich). Naše skupina, rozdělená na 6 a 7 lidí obsazuje 2 rafty. Radek si jako organizátor a dlouhodobý dodavatel adventurních kunčoftů vymohl specialitu, dostal "single" kajak. Má z toho prý trochu obavy, žertuje o "vlnách jako barák", ačkoli podle informace v noci nepršelo a voda dosahuje pouze stavu "medium". Sebevražedná akce bude natáčena na video, které je možno zakoupit po skončení akce za nelidskou cenu 250 RM (předtím se mluvilo o nějakých 125 plus roční inflace, ceny tedy šly nahoru prakticky o 100 %).
Pádla jsou už předem pořadateli připravena u raftů, patrně abychom se jimi při sestupu k řece nepomlátili navzájem (to bylo na příkrém břehu dost rozumné opatření!). Nasedáme a postupně vyrážíme. Brzy se ukazuje, že v našem voru není zrovna tlačenice zkušených raftařů, peřeje projíždíme bez maléru patrně pouze náhodou a též ovšem díky snažení 2 místních kormidelníků na zádi.
Peřeje jsme však čekali díky Radkovu strašení přece jen horší. Někdo snad ale opravdu z jiného raftu vypadl, nebo se snad jen cvičně vrhl do vody, viděli jsme pouze jeho tahání z vody ven, na bližší zkoumání nebyl čas, tak malé zase ty vlny zase nebyly !
Za nějakou hodinu a půl skutečně dojíždíme k místu, kde nás čeká oběd, které lokální malajský průvodce předem charakterizoval jako "Chicken or Chicken or Chicken", ale nakonec to stejně bylo převážně skopové, aby snad přítomní muslimové nerozpoutali tu svou intifádu předčasně. Dále je k dispozici voda, ovoce a jako příloha též dosud nesestříhaný film z předchozího sjezdu. Většina účastníků se shodla v názoru, že vědět dřív, jak bude sjezd zdivočelé řeky vypadat, nedošli by ani na dohled k vodě, i když většina těchto vtipů je řečena v silné nadsázce. Přesto hecujeme Radka, ať to video po zakoupení nepouští dalším klientům. Při obědě nás mlsně obcházejí místní poloocasé kočky. Prohlížíme bleskově zpřístupněné fotky, cena je ale 50 RM za 4 snímky formátu 9*24, což se nám nelíbí, počítáme proto s jedním CD s filmem, který si počesku rozkopírujeme.
Po obědě pokračujeme v plavbě. Dříve prý akce končila obědem, my ale jedeme dál po podstatně klidnější vodě, není to už skutečně nic moc vzrušujícího. Jeden raft cestou začal ucházet, jeho klienti jsou tedy vyházeni a rozděleni na ostatní plavidla. My jsme vyfasovali 2 Angličanky, jedna právě prožívá poslední prázdniny před uzavřením studia stomatologie. To je vhodná profese, kdyby si snad někdo pádlem vyrazil zub ... Anglická skorodoktorka se nás drží dost vyděšeně i když už to moc nehoupá, patrně je na vodě prvně v životě.
Nakonec zastavujeme v Haligolatu. V raftech necháváme pádla a helmy, vesty si ještě musíme nechat, protože přestupujeme do motorových člunů a ty se mohou potopit, jakkoli se s tím asi nepočítá jako s bodem v programu. Čluny nás povezou (dost dlouhou trasou) do městečka Beaufort, kde nás čeká autobus. V Beaufortu odkládáme i vesty, převlékáme se do suchého a asi hodinu a půl se vracíme zpět do Kota Kinabalu, kde nás autobus zase vyhazuje u původních nástupních míst. "Doma" u hotelových švábů a jiné havěti jsme asi před osmou hodinou.
Před spaním se ještě jdeme projít, hledáme nákupní středisko, kde by snad mohli mít pohlednice a známky. Měli bohužel akorát zavřeno, no tak teda tak nic ! Kupujeme alespoň vodu na další den v místní sámošce, civilizace zítra končí.
Ráno jdeme zase na snídani do Rainforest Cafe, dáváme si zde tentokrát NEsladké toasty a vajíčka, upřená nám z hygienických důvodů včera před raftem. Po snídani nacházíme podle Radkova popisu z prvního večera celkem snadno poštu. Známky "to Central Europe" za 1.50 RM kupujeme na poště, pohledy tu nevedou, ty se musí pro změnu koupit v blízkém papírnictví. Vracíme se proto jako pitomci zase na poštu, kde popisujeme pohlednice pozdravnými klikyháky. Kdoví, jak dlouho poletí do Evropy a které z nich vůbec dorazí !
Odjezd je dnes pro změnu až v 9:15. Akce je jen pro nás, proto je přistaven menší autobus a po "technických" dohadech průvodce a organizátorů na téma placení dojedeme do Monsopiad Cultural Village za dalších 165 RM. Kašírovanou vesnici lovců lebek lze nejlépe přirovnat k rožnovskému skanzenu, jen ty lebky u stropu chýše jsou poněkud atypické. Provází nás místní průvodkyně Rose, neboli, jak jí přezdíváme, Růženka. Ta nám dává na uvítanou rýžové víno z bambusových štamprlat. Následuje prohlídka s výkladem, završená kulturním vystoupením souboru písní a tanců místních obyvatel. Jsme samozřejmě vyzváni, abychom vylezli na pódium a tančili s bojovníky, namátkou lze uvést fyzicky zničující BAMBUSOVÝ TANEC, při kterém leckdo přišel k modřině na kotníku, blíže viz foto.
Na závěr si můžeme vyzkoušet několik lokálních "sportovních" disciplin, jako je střelba z praku, foukání z foukačky a chůze na chůdách. Na chůdách se neudržel kromě převádějící Růženky, nikdo, asi jeden a půl kroku na nich dokázal ujít Radek, ale ten už je tu po šesté, to se nedá počítat jako rovná soutěž !
Na konci prohlídky jsme si mohli nechat namalovat malbu henou na lýtko, má to vydržet na kůži asi 14 dnů, ať člověk dělá co chce. Některé dámy mladších ročníků se skutečně "potetovat" nechaly, no, není nad osobní zkušenost ... Po skončení prohlídky pokračujeme směrem na Tambunan. Cestou zastavujeme na oběd v nějaké restauraci, nějak jsme ani nezaznamenali kde to přesně bylo.
Další zastávka je v Raflesia Parku. Raflésie je obrovská kytka, do největších květů prý lze odložit i nemluvně. Je mnoho odrůd raflésií, barevně převládá puntíkovaná červená, raději si to najděte na internetu. Životní cyklus rostliny je 9 měsíců, většinu z toho stráví jako poupě podobné tu větší, tu menší tmavočervené kedlubně, vzhledově dost nezajímavé. Pak náhle v noci vykvete do obrovského květu a několik dní udivuje svět svojí nádherou. Koncem kvetení pronikavě páchne jako shnilé maso, čímž láká mouchy k přenosu svého pylu dál a k oplození následující generace. Poté, co uvadne, připomíná shnilý řízek nadstandardních rozměrů (řekněme jednohubky mladého grizzlyho). Rostlině dal jméno místní anglický guvernér, lord Rafles. V malé expozici parku, kam nás na chvíli pustili, je jeho malůvka z doby, kdy ještě fotografie, tedy původně spíš ještě její předchůdkyně daguerotypie nebyla tak rozšířená.
Žádná raflésie prý zrovna nekvete, ale PRÝ někde 5 minut cestu od silnice jsou alespoň jejich poupata, která jsou nám místní průvodci "ochotni" ukázat ... za 50 RM. Transakce se realizuje tak, že musíme zaplatit vstupné do parku (ten zrovna zavírá, ale oficiální místa z kšeftu také nemohou vyjít naprázdno) 5 RM za osobu a 2x 50 RM za průvodce (jede ovšem jen jeden na motorce a vede tak autobus, druhý je asi šéf a shrábne svoji padesátku jako provizi). Dobrý kšeft !
Vyrážíme z krajnice prudce dolů po "easy way". Jakpak asi vypadá "hard way" ? Kloužeme po bahně, chytáme se pichlavých lián, nicméně asi za 10 minut usilovného smekání jsme na místě u výše avizovaných kedluben a jednoho odumřelého odkvetlého stvolu. Všichni fotíme poupata a pak se bahnitým stoupákem vracíme zpět k autobusu.
Do Tambunanu přijíždíme kolem páté. Překládáme batohy na korbu terenního vozu a pěšky jdeme přes visutý můstek a po schodech do kopce do dlouhého stavení, připomínajícího něco mezi skladištěm a tropickou rezidencí, rozdělenou na jednotlivé dvoumístné pokoje. Na většině kójí je místy děravá síť proti hmyzu, ale malaričtí komáři tu být ještě nemají, tak co !! Na verandě se válí obrovský brouk, kterému se nějak podařilo se převrátit na krovky a teď se chudák nemůže dostat na nožičky. Fotíme ho (pro NEentomologa je pěkně hnusnej!) a pak mu dáváme svobodu.
V šest máme domluvenou večeři dole v restauraci, tak po převléknutí šup zpět po schodech a přes most. Večeře se skládá z rýže, nudlí, ryby a kuřecího masa, to dle výběru. Po jídle popíjíme rýžové víno (no - spíš pálenku), zvané LIHING (normální rýžové víno se volá tapai).
Náš LIHING je velký džbán s obsahem cca 5 litrů, uzavřený v hrdle palmovým listem. Podle zasvěceného výkladu přítomných závisláků je uvnitř nádoby vrstva zkvašené rýže, pod níž se dole hromadí koncentrovanější alkohol. Palmový list se propíchne brčkem, které dosáhne ke dnu, to jest ke kýženému chlastu. Na list se shora nalije odměrka vody a dokud pijan nevycucá dost, aby se voda "vsákla" dovnitř, nesmí přestat. Dá se to zkráceně popsat jako docela vhodný návod, jak se dostat do nálady a ztratit zábrany při vzájemném představování. Za zapřisáhlého abstinenta se neprohlásil nikdo, takže se každý povinně zhluboka napije a začne vykládat to, co by do svého CV dobrovolně nikdy nenapsal. Za večer vyžahneme ten džbán asi 3x, nápoj je dalším a dalším ředěním pochopitelně stále méně alkoholický, nicméně na rozjařenou hlavu a lehce komíhavý krok to někomu celkem stačí. Něco jsme o svých kolezích věděli už dříve, něco se dozvídáme tady. Jediný, kdo je tu kromě průvodce sám, je Dušan, rychlochodec a člen samosprávy, snad místopřededa magistrátu kdesi na severu Moravy, jehož hlavním cílem zde je vyběhnout co nejrychleji na Mount Kinabalu pokud možno za jediný den a ideálně i několikrát (vzhledem k přísným pravidlům to ale nebude možné). Dušan je šlachovitý, trochu svérázný chlapík. Ostatní jsou dvojice, dokonce i starší než my, kolem šedesátky. Navzájem se většinou znají a výpravu si navzájem doporučili. Většinou jsou to vědci ČSAV v oblasti biochemie, jedna dvojice pracuje v českém pivovarnictví. Jedna mladá dvojice jsou syn a nastávající snacha starších účastníků. Druhá mladá dvojice jsou letecký konstruktér a jeho manželka je auditorka (oba pracují kdesi v Rakousku). Z výše uvedeného popisu plyne, že výprava na Borneo je tak trochu rodinný podnik, ninimálně 7 lidí jsou dlouholetí přátelé. Zábava se volně rozvíjí, nikdo není protivný, vypadá to celkově na dobrou partu. Někdy k půlnoci šplháme vrávoravě do stráně spát.
V 8 hodin máme snídani, pak nasedáme do 2 minibusů a 1 auta s otevřenou korbou (to v tropech není nevýhoda, pokud zrovna neprší). Dnes budeme jezdit po okolí s místním průvodcem Davidem. David je zdejší podnikatel, který zde žije již dlouho a dosáhl v oblasti jistého seriózního postavení. Jak už bylo řečeno dříve, provincie Sabah je skoro celá křesťanská, největší koncentrace této víry je právě v Tambunanu. Křesťané prohráli poslední volby a jsou dost biti, skoro by se dalo říci, že jako žito. Muslimská vláda se projevuje například tak, že křesťanům zakazuje vstup do vyšších pozic státní správy, pokud nekonvertují na na alláhismus. No comment.
První na řadě v souboru dnes navštívených míst je továrna na zpracování bambusu. Momentálně se v ní nepracuje, skoro všichni zaměstnanci prý jeli prodávat výrobky do vzdáleného města. Procházíme několika halami a dostává se nám informací, že bambus se bez použití kovových prvků váže liánou ratan. To je rostlina v "přírodním" stavu neobyčejně pichlavá, dokonce snad mírně jedovatá, pokud jsem dobře pochopil. Trny je nutno strhnout a "svléknout" tak rostlinu "z kůže". Po této kůře je dočasně tvárná a dá se použít jako ideální vázací materiál. Součástí provozu je pochopitelně i malá prodejnička, někteří z nás kupují bambusová štamprlata na alkohol (jejich první várku nám prodala lovkyně lebek Růženka v Monsopiadu, ale nedostalo se na všechny zájemce, přece jen ve skanzenu nepočítali s tolika chlastumilovnými Evropany). Větší výrobky, například křesla do obýváku, by se do zdejších minibusů a zejména pak do letadla směrem do Evropy asi nevešly. "Sklenička" na rýžové víno se "vyrábí" jednoduše: bambusový stvol se rozřeže přesně na kusy, přičemž se ponechá zesílená kloubnatá část jako dno. Výsledek se už jen trochu obrousí, aby si pijan nezarazil do huby třísku.
Po prohlídce továrny se přesunujeme ke zdejším "zpívajícím" kamenům. Jsou to velké placaté křemeny, které při poklepu vydávají různě frekventované tóny. Kameny našly prý v řece děti, které zjistily výše popisovaný fenomén a pochopitelně se zmínily rodičům Vesničané kameny vytáhli z řeky a když seznali jejich umělecké kvality, zaváhali, zda se bohům bude líbit, že si je přivlastnili, vždyť vlastně přece patří řece a jejím bohům ! Pak jim ale šaman poradil, že když zaříznou 7x7 zvířat, že jim to bohové odpustí, takže teď je z šutrů veřejný turistický tahák, tak zvaný malajský soubor kamenných tónů. Místní specialisté nám na kameny přehráli svůj repertoár, no, bylo to lepší než metalová muzika, míň to trhalo uši. Kameny jsme (asi nikoli jako jediní bezvěrci) zkoumali i po odchodu vesnické kapely, abychom se snad obyvatel nějak nevhodně nedotkli. Šutry skutečně vydávají při poklepu valounem stejného původu zvuky o vyšším kmitočtu. Když se mlátí dostatečně umělecky na několika místech současně, docela zajímavě to zní. Nedošli jsme však k ničemu jinému, než že křemen vybroušený vodou do velké placky dostatečně dotenka může rezonovat, to se dá odhadnout na základě absolvování fyziky na základní škole.
Následovala návštěva rýžových políček, o nichž Radek tvrdil při večerní pijatice, že je dostaneme příležitost sázet sami po kolena v bahně a že ho v tom prý snad nenecháme samotného ! Při alkoholu jsme mu to ovšem slíbili, ale jak se to bahno a jeho nezbytní živí obyvatelé blížili ... Nakonec to naštěstí dopadlo kompromisem: David se prý předem domluvil s místními rolníky (pole většinou vlastní početné rodiny), aby se sázením posledního políčka počkali na nás. Nadržená matka s několika dětmi se při spatření kolony našich aut okamžitě vrhla s celou famílií do bahna, takže místní zemědělství bylo ušetřeno katastrofy evropských experimentátorů (spíše nemehel). Profíkům to šlo přece jen líp od ruky, viz fotodokumentace. Vzduchem pochopitelně létaly vtipy na téma, zda by si Malajci do Evropy přiletěli vyfotit náš dobrovolně povinný podzimní sběr brambor za socíka, kdy se v polích vystřídala většina škol (nutno podotknout, že obě mladší dvojice turistů na tento humor zíraly poněkud zaraženě, protože jich se už tato bohulibá činnost nedotkla a pochybuju, že je zanesena v učebnicích české historie, nejvýš jako rarita o sběru amerického brouka mandelinky bramborové, pocházejícího ve skutečnosti ze Sovětského svazu).
Po části zemědělské následovala osvěta náboženská v podobě katolického kostela (David je, jak výše řečeno, pochopitelně křesťan). Kostel je moderní panelák impozantních rozměrů, uvnitř vyzdobený barvotiskovými obrázky Krista na Golgotě a Krista, vedoucího zástup oveček k věčnému spasení, což celé osvětluje nadpozemská zář.
Z kostela jsme se pak přesunuli k místnímu památníku sjednocení. Traduje se, že dva kmeny spolu válčily tak dlouho, než se ve stejnou dobu na obou stranách našli náčelníci Gombunan a Tamadan, kteří rozumně usoudili, že mír by byl prospěšnější. Spojením dřívějších nepřátel vznikl dnešní Tambunan. Sochy obou vojevůdců jsou kýčovité nadživotní velikosti, něco jako Siegfriedovi Germáni z Valhaly, vyhonění anaboliky (svalstvo paží a stehen mají zbarvené mírně do fialova, patrně následkem neustálého cvičení s oštěpy a kyji). Oba válečníci třímají oštěpy velikosti modelů raket středního doletu.
Před obědem končíme v dalším kostele, spíš místní misijní školou a kostelem, přesně řečeno. Pečují tu o úplné sirotky, kteří nemají na světě příbuznou soucitnou duši, inu jsme v křesťanské oblasti ! Hezké. Děti se učí pochopitelně jen to nejzákladnější a k tomu navrch sborově zpívat, náboženská otázka nesmí být ovšem přijít zkrátka (koho chleba jíš, toho píseň zpívej, to už jsem někde dřív slyšel, snad od Chruščova). Všechny zdi a sloupy jsou popsány základními anglickými slovíčky. jmény místních zvířat, časovými jednotkami a frázemi. Nechybí mapa světa, respektive klasické Mercatorovo zobrazení obou polokoulí planety s vyznačenými časovými pásmy. Necháváme tam nějaké peníze, každý volí obnos podle vlastní úvahy, možností a stupně empatie.
Oběd se skládá z individuálních objednávek, David musí (nutno konstatovat, že velmi obětavě) pomáhat s organizací, protože sami bychom se nenajedli a ještě bychom způsobili nějaký skandál. Někteří z nás si dávají jakési místní masové knedlíky. Co divně vypadá, po tom se ještě hůř může ovšem udělat ! (Neudělalo).
Po obědě se vracíme k naší ubytovně, balíme a přejíždíme k Mount Kinabalu. Cestou se stavujeme u vodopádů Mahua. K vodopádu se jde po dobře upravené cestě, otužilci se okamžitě vrhají do ledové tůňky a nechávají se "přírodně sprchovat", nedá se to vydržet moc dlouho, jen nastavit hlavu bijící vodě a rychle pryč, vodopád je dost vysoký. Jsme tu sami, jen na závěr sem přichází rodinka, pochopitelně na piknik, protože co by místní dělali v tak studené vodě ?
Ubytování po příjezdu pod Mount Kinabalu je v pokojících po sedmi lidech. Večeříme v přilehlé restauraci, kde se menu vyznačuje dělením na small, medium a large, přičemž některá jídla "size medium" jsou menší než "small" a obráceně. Petr, který při svých 2 metrech váží poctivých 115 kilo, se vyznamená spořádáním skutečné large večeře, zakončené ještě small večeří. Majitelka restaurace ho za to obdivně poplácává po rameni. Také se nám podařilo vyžahnout zdejší nevelké zásoby piva, průvodce patrně zapomněl upozornit obsluhu, že přijedou Češi. Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít, ...
Na závěr přebalujeme věci na trek. Vybíráme oba mé batohy a dáváme do nich jako obvykle spoustu věcí, které nebudou potřeba, zejména teplé hadry na ranní východ slunce. Věcí je zbytečně moc, dobře se pronesou !
Ráno máme "English breakfast" v půl osmé, pak se přesouváme k "ředitelství Mount Kinabalu", je to jen kousek cesty po silnici (pozor, oblast jako první sice kolonizovali Holanďané někdy v 15.století, ale skončili tady Angličané a nechali zde pochopitelně svůj levostranný dopravní systém, při chůzi po silnici na to není radno příliš zapomínat, aby se pěšák nedivil, odkud kam míjející jej automobil jede).
Na ředitelství zjišťujeme, že místní cestovka, která je pro výstup povinná (to aby si cizinci nechodili, kam je napadne, ačkoli jinudy než po jediné cestě se nahoru dostat nelze), nemá organizaci příliš zvládnutou, vyřízení formalit trvá neskutečně dlouho. Od září musíme vzhledem k počtu účastníků najmout hned TŘI průvodce místo dosavadních dvou. Před desátou konečně přichází Radek s nezničitelnými plastikovými identifikačními kartičkami, které se po transportu padlého turisty dají dobře přivázat v márnici k palci u nohy. Hurá, mám číslo AQ-007, což je pochopitelně příslušně komentováno. Anička je takto pouze agent 008. V místní restauraci fasujeme dosti nesmyslné obědové balíčky a minibusy jedeme k bráně parku. (Cesta k východišti pěšmo by zbytečně žrala čas a bolely by nohy od asfaltu, je to přece jen několik kilometrů.)
Po kontrole identifikačních kartiček si můžeme v případě zájmu za nepatrný obolus zapůjčit chodecké klacky (se standardními hůlkami ty kusy dřeva nemají mnoho společného, ale v nouzi oceníš i křivou větev !) . Výstup začíná paradoxně mírným sestupem k vodopádu Carson a pak už se jen stoupá. Dnes máme ujít pouhých 6 km,což je sranda jen zdánlivě, protože převýšení je asi 1500 metrů. V praxi to znamená, že se jde skoro permanentně vzhůru po několika tisících schodů. Pochopitelně nejsou míněny schody evropského střihu, kámen jako kámen, ale šutry různé výšky od 15 cm do půl metru. Schody občas přerůstají v jílovitou cestu (tě Bůh v dešti, zejména směrem dolů !). Zpočátku jdeme bujaře a fotíme, co se dá. Výhled není z pralesa nic moc, ale jsou tu zajímavé rostlinky, zejména vynikají hmyzožravé láčkovky. Zhruba každého půl kilometru nacházíme značku, publikující uraženou vzdálenost a dosaženou výšku, přibývá to HODNĚ pomalu. Na zastávkách jsou velmi rozumně umístěny záchodky a přístřešky, obojí bohužel spřaženo v dvojkombinaci, pročež se v místním pronikavém odéru málo komu chce sedět !
Asi po 2 kilometrech nás Radek varuje, že pokud půjdeme dále touto rychlostí, budeme u chaty Laban Rata asi v 5 nebo v 6 hodin večer, což se kryje v tropech se soumrakem. Fotografové proto mírně zrychlují, čímž odsouvají Aničku na konec skupiny, za ní už se klackují jen nudící se malajští průvodci. Pomalu začínáme chápat, proč jich musí být tolik: musejí si povídat, aby přežili pohled na netrénované Evropany, kteří Alláh ví proč letí přes půl planety, aby zde potom předváděli svoji katastrofální fyzičku.
Radek nejdřív všude obětavě čekal na opozdilce, ale pak vyrazil bujaře vpřed, aby na chatě zařídil formality, což při zdejším úředním šimlovi není úplně marný nápad. Cesta stoupá stále příkřeji a objevují se větší láčkovky, takže fotografové opět brzdí pochod. Krátce před chatou dokonce s Aničkou dokážeme předejít nějakou rodinku, která kupodivu vypadá vyčerpaněji, než my, ale to je skutečně výjimka.
Na chatě jsme podle předpovědi kolem v půl šesté. Při návratu se dozvíme, že rekord od brány až na vrchol a zpět jsou pouhé 3 hodiny a 17 minut (měřeno na malajském starci patrně rozbitými hodinkami). Trénovanější turista vyleze k chatě cca za 3 hodiny, běžný turista za 5 až 6 hodin. Se svými více než 7 hodinami jsme tedy pěkně hluboko pod limitem, i když si můžeme foukat, že jsme ztratili hodně času fotografováním. Po "schodech" se prostě má dát ujít asi tak kilometr za hodinu. Nu, úkol NEBYL splněn ...
Ubytováni jsme v pokojích číslo 7 a 12. Původně měli 2 nebo 3 z nás dostat místa v nějaké nevytápěné menší chatě v okolí, ale Radkovi se nakonec podařilo umístit nás kolem ústředního topení všechny. Chata je skoro přepychová, bodej't ne, za ty prachy, co to stálo !
Den se, co do počasí, vydařil. Radek prý to tu za 5 předchozích pobytů ještě nezažil, protože od 3 hodin odpoledne zde zpravidla prší. Převlékáme se do suchých hadrů, ty úplně propocené věšíme po postelích a snažíme se tak vyhnat případný nežádoucí hmyz. Lezu dobrovolně na horní palandu, po napůl zničeném žebříku se tam šplhá dost blbě. Žebřík je vázaný sice ratanem, ale spravovaný vyčnívajícími hřebíky, o který si lze při sestupu natrhnout ledasco, no, řekněme, že kůži !
Večeře se skládá z obdoby švédských stolů. Nemáme ani moc hlad, spíš pijeme. AQ 007 si dal dokonce kafe, což se při dehydrataci dvakrát nedoporučuje. Po večeři už následuje jen večerní schůzka, kde s Aničkou oznamujeme, že toho máme právě tak dost, abychom se na dalších 800 metrů výstupu, začínajícího ve 2 hodiny ráno (aby se stihl východ slunce), s prominutím vykašlali. No, to není problém, nedostaneme díky tomu barevné diplomy, jen černobílé. Vzhledem k brzkému vstávání se jde hned spát.
Ze spaní toho mnoho není, už od půl jedné začínají běhat po chatě první lidé, obávající se, že výstup nestihnou včas. Dupání končí až kolem čtvrté hodiny ranní, kdy odcházejí naopak nejzdatnější rychloběžci. Je zde podezření, že Dušan vyrazil ještě později a ještě všechny předběhl ze vzteku, že mu nedovolili se na ten vrchol dostat už včera večer a ještě odtud odnést srdečné pozdravy dolů na ředitelství horských výstupů !
Snídaně začíná v 7:00. Je ještě dost brzo, většina účastníků (a že jsou jich davy!) skutečně v noci odešla nahoru. Hlad se opětně nedostavil, spokojujeme se proto se dvěma malými toasty s máslem. Ptáme se po balíčcích na oběd a dostáváme je (později zjistíme, že jsme jediní, kdo je dostali, protože na ně není pro naši skupinu nárok). Tak jsme alespoň někomu sežrali oběd ...
Po návratu ze snídaně už nacházíme na pokoji Dušana, který se už dokonce stihl i vrátit a jde právě "něco malého" pojíst. My vyrážíme na cestu dolů.
Jsme jasně varováni, že sestup jde sice poměrně rychle, ale čím rychleji půjdeme, tím víc budou trpět naše kolena , pročež následující 3 dny budeme skučet. No - hůlky trochu pomohly, ale cesta byla skutečně protivná. První nasnídaný chodec nás předbíhá už u druhého odpočívadla, tedy něco přes kilometr pod chatou. Od dalšího odpočívadla asi 2 kilometry pod chatou, naopak začínáme potkávat nosiče, táhnoucí nahoru potraviny pro další skupinu. Nakonec nás předběhne Radek, který chvátá zařídit náš odvoz na následující nocoviště. Radek nás informuje, že místo balíčků má být oběd dole v restauraci "na ředitelství". Budeme tedy obědvat dvakrát, což při únavě ze sestupu u nás moc velké vášně nevyvolává.
K našemu překvapení nás pak předbíhá už jen Dušan, ostatní kolegové zřejmě opět fotografují. U brány parku jsme asi v půl jedné. Jsme zkontrolováni podle kartiček, jestli snad někoho někde nesežraly láčkovky a nastupujeme do autobusu. Ten ale dost dlouho čeká, až se naplní, aby jeho jízda měla smysl. Nakonec řidič vylézá a ještě přižene nějaké opozdilce a my se konečně můžeme vrátit k headquarteru.
Radek na nás mává z restaurace, Dušan prý už asi před 20 minutami odešel do našeho hotýlku. Vzhledem k neprávem ukořistěným balíčkům si dáváme jen něco symbolického a stahujeme se do hotýlku rovněž, Radek zůstává na místě, aby organizoval ostatní. Dušan si čte Respekt, který jsem konečně dočetl. Přebalujeme batohy zpět na původní rozložení. Dočasně odkládám batůžek, který se už před dovolenou sypal a teď dostal při výstupu znova zabrat, padají z něj dírami věci. Dostávám proto záložní skládací plátěný batůžek (vždycky se divím, proč má manželka tak težký bágl a ona v něm má záložní batoh! Teda ne, že by zrovna teď nepřišel vhod, jen mi to připomíná cesty lorda Castlepoola po Dálném východě (Karel May), jehož sluha vytáhl z obrovského koše záložní balón, aby jeho Lordstvo mohlo uletět pronásledujícím krvežíznivým Afgháncům ...).
Protože stále nikdo nejde, pouští se Anička do správky mého batůžku, takže stihnu věci ještě zase přeskládat zpět. Nějak to vázne, píšu Radkovi SMSku, co se děje, už začínáme být nervózní. Radek odpovídá, že už se dočkáme, všichni už prý poobědvali.
Za chvíli skutečně zbytek výpravy doráží. Současně přijíždějí 2 minibusy, které nás odvážejí do Poring Hot Springs, Radek tomu místu permanentně říhá "Hot Spring Poring", i když všude na cedulích je to obráceně. To jsou ty špatně zažité fráze, kterých se už nikdy skoro nikdo nezbaví ! Cestou kupujeme na miniaturním trhu u silnice nějaké ovoce. Flašky se záhadným obsahem, snad rýžové víno, snad nějaký alkohol ze stonožek a kokosových ořechů neriskujeme, tak úpornou zácpu ještě nemáme !! Tekutiny vyhlížejí vysloveně nebezpečně, nejlépe se dají připodobnit k proslulým Molotovovým koktejlům.
V cíli cesty bydlíme v přepychových chatkách po dvou, na pokojích jsou větráky a v době mezi 17 a 8 hodinou i klimatizace. Večer se jdeme (spíš belháme, protože sestup spolehlivě zničil většinu z nás) ještě vykoupat do místních bazénků s teplou vodou. Od dnešního večera jsou posledním odvážlivcům, kteří ještě nepodlehli zdravotnické propagandě, doporučena antimalarika, vstupujeme už do skutečně nebezpečné oblasti.
Na snídani jdeme do místní Rainforest Restaurant. Vybíráme dle chuti z nabídky a la švédský stůl. Po snídani se vracíme do pokoje, je třeba přebalit a připravit se na odchod po desáté hodině. Batohy necháváme v recepci a vyrážíme na vycházku po zdejším areálu.
Prvním cílem cesty je Canopa Walkway, neboli visuté chodníčky v korunách stromů. Aby bylo jasno: jedná se o koruny pralesních velikánů zvící 70 a více metrů, chodníky jsou umístěné tak v polovině kmene. Platíme 5 RM za osobu a stejnou částku za fotoaparát (kamera stojí víc, snad 10 RM) a začínáme v tropickém vedru šplhat do kopce k první platformě, tedy stromu, kde se nachází "nástupiště".
Cestuje se vždy zásadně od plošinky k plošince po maximálně 6 "oranzích" (to jest malajsky lidech, ergo kladívko orangutan je vlastně spojení slov Orang (člověk) a Utan (les).) Lávky se nepříjemně houpou, jsou to de facto fošny obalené sítěmi, že by ani sebevrah nepropadl (přeskočit by mohl, poznamenala moje žena a od startu do konce se křečovitě držela okrajů sítí). Panice lze skutečně propadnout celkem hladce: jakmile na prkno vstoupíte, pronese se tak o 20 a více centimetrů níž, podle váhy dotyčného oranga. Zvířat moc vidět není, všechna se rozumně uklidila. Občas se ale otevře pěkný výhled na krajinu. Po skončení akce ve výšinách se přesouváme k vodopádu, většina lidí se tentokrát koupe.
Ve "vsi" (je tam maximálně 12 chatrčí až domků (záleží na přísnosti pohledu na to, co je ještě možno nazývat domem) ) dostáváme informaci, že zde zrovna mají kvetoucí raflésii. Majitel a provozovatel místní prádelny z toho má skvělý kšeft. Za dovedení na místo požaduje pan prádelník 20 RM na osobu, což se Radkovi podařilo srazit na "pouhých" 100 RM za všech 14 lidí. Docházíme k názoru, že kdybychom se drze vydali za skupinou, která vyrazila před námi, měli jsme to skoro tak zadarmo jako v Moutfieldu, come in jaj jaj jupí jupí jéj ....
K vytypované raflésii to není ani 200 metrů pralesem po vyšlapané cestě, na začátku se jde dokonce kolejemi po džípu."Provoz ke kytce" je tu značný a penízky od turistických moulů se jen sypou. Jedna rostlina právě kvete, druhá je v posledním stádiu hnití. Po biovložce se stahujeme do hospody na jídlo, bylo to dobré, ale improvizované a obsluha trvala dlouho. To když má kuchař k dispozici pravděpodobně jedinou pánev ...
Po obědě máme v plánu jít se ještě jednou koupat do horkých pramenů, nohy po sestupu pořád ještě bolí. Začíná pršet, odchod je chaotický, jak si kdo troufne. Kryté bazénky jsou většinou obsazené, zalézám tedy do otevřeného "brouzdaliště". Že na mě prší, ani tak moc v teplé minerálce nevadí. Před 4. hodinou odpolední se postupně stahujeme k recepci a nasedáme do přistavených minibusů.
Asi v 16:15 odjíždíme do rezervace Sepilok. Cesta má trvat 3-4 hodiny. Cestou nás několikrát chytá déšť. Náš řidič má v zánovním autobusu tak výkonnou klimatizaci, že nejprve žádáme o její nastavení na minimum a posléze na její úplné vypnutí: naskakuje nám z ní husí kůže, ostatně Jana (od Petra) je nachcípaná už teď a sám otužilý průvodce Radek na tom také není nejlíp a soustavně se cpe Ibuprofenem. Raději proto otevíráme okénka a větráme tropickým vzduchem. Řidič si pak klimatizaci stejně pouští při průjezdu přeháňkami, kdy musí být okénka zavřená aby dovnitř nepršelo (z našeho dechu by se mu nutně jinak zamlžilo čelní sklo). Cestou se motáme mezi spoustou kamiónů s tropickým dřevem, které je v pralese surově pokáceno a pak olepeno známkami o ekologickém vypěstování a následné manipulaci, aby se Evropa nežinýrovala to kupovat (spíš jde ale o export do Japonska a Číňy, je to tam z Bornea blíž a šikmoocí platí prý za devastaci tropů dobře).
Asi půl hodiny před cílem zastavujeme u místní "lidové" restaurace, to jest narvaného otevřeného přístřešku (i místní se chtějí schovat před deštěm) se strašlivými záchodky, pardon betonovými koryty na moč. Někdo si kupuje pití. Poprchává, po obzoru tancují blesky a vzdáleně hřmí.
Těsně před cílem déšť zesílí na skutečný tropický slejvák, kterým se jede jen s krajními obtížemi. Není vidět na značky, respektive není vidět skoro nic, někdy ani silnici ne. V jednom místě se musíme otáčet a vracet. Cílem je Banana Hotel, kde máme rezervaci na dnešní noc. Slejvák je tak prudký, že jen s nechutí přebíháme do restaurace, ke které o chvíli později minibusy nacouvají co nejblíže, abychom zavazadla dostali pod střechu ve stavu relativně suchém (v tropech je skoro hned po příjezdu všechno vlhké, ale voda by z toho přece jen téct nemusela !). Po večeři pak Radek oznamuje další program: prohlídka záchranné stanice a rezervace s orangutany.
Ubytování je slušné, nejmladší dvojice dostane dokonce klimatizovaný pokoj, což se stane terčem trefných poznámek starší generace o strhaném aircondition po bouřlivé noci. Mezitím přestává pršet (ale po ubytování zase začne a vydrží to na celou noc). Měníme si pokoje, protože singles Radek a Dušan kupodivu nechtějí spát ve společné manželské posteli.
Vstáváme před osmou a jdeme do restaurace na snídani (vajíčka, toasty). Zavazadla balíme do igelitových pytlů a po snídani je dáváme do úschovy, neboť pokoje nutno klasicky do 10 hodin uvolnit. Do orangutaní & opičí rezervace je radno dostat se co nejdříve a obsadit první místa na pódiu, ze kterého se dají lidoopové pozorovat, pokud se jim tedy ráčí přijít (většinou přijdou, dostanou totiž několik kýblů s banány, které by si jinak museli natrhat sami).
V 8:45 vyrážíme, platíme 30 RM za osobu + 10 za fotoaparát a přesouváme se na dohled "krmiště". Atrakce má začít v 10 hodin. Kolem půl desáté, když už je nás na pódiu asi 200, přiručkuje po laně první orangutan a začne se předvádět. Různě se protahuje, válí se po plošince kam bude za chvíli přineseno krmivo. Fotoaparáty šílí, ale mezi skeptickými Čechy už létají poznámky, že předherec jen zdržuje napjaté turisty, kdyby snad jeho kolegy někde něco zdrželo. V dálce se objevují další Orang Utani, kteří se postupně přibližují ke krmelci.
Úderem 10:00 a.m. se dostavují též lidští krmiči, vychovávat zvěř je totiž nutno přesně, aby se pokaždé ve stejnou dobu sama dostavila a odůvodnilo se tak vysoké vstupné pro pozorovatele. Fotoaparáty, předtím už ochabující, znovu ožijí. Tváře obou pracovníků záchranné stanice jsou pravděpodobně nejprofláknutější na Borneu, i taková Naomi Campbell musí pustě závidět. Jedno bych určitě krmičům nedoporučoval: dát se na trestnou činnost, každý by je hned poznal !
Na pozorování začíná být skoro vedro, ostatně orangutani už vyžrali kýble s banány a postupně se stěhují do lesa. Cestou kolem nás probíhá skupina makaků, kteří chtějí asi urvat zbytky snídaně orangutanů, směr jejich úprku je totiž evidentní. Stejně cestou stačí pózovat fotografům, někteří jsou až moc krotcí, ja budeme mít brzy možnost poznat v pralese. Opouštíme areál a jdeme na krátký film v 11:00. Jedná se o dokument o zdejší záchranné stanici. Film není prodejný, respektive za nějakou nekřesťanskou cenu je k dispozici jeho nesestříhaná několikahodinová verze.
Vracíme se po vlastní stopě do hotelu. Slunce už tvrdě pere . Ve 12:30 pro nás přijíždějí minibusy společnosti Oncle Tan, nedoli Strejda Tan (jméno vyhlíží čínsky, ale tohle prý Číňan není). Vezou nás nejprve na základnu, kde musíme vyplnit papír, na kterém stojí prohlášení, že jsme si vědomi, že jdeme do džungle a co že nás tam všechno může pokousat. Za podpis dostáváme oběd. Pak jedeme další hodinu a půl k řece Kinabatangan, kde přesedáme do motorových člunů a jedeme asi hodinu lidí do džungle. Vzhledem k vysokému stavu vody (asi +5 metrů) je možno se dostat až k táboru po vodě, "břeh" je hned u ubytovacích chatek. To má své výhody, jinak bychom totiž svá zavazadla museli asi 20 minut táhnout dusným pralesem a na vyjížďky po řece vykonávat stále dokola stejnou cestu !
Chatky jsou primitivní stavení, defakto jsou to dřevěné přístřešky s plechovou střechou. Uvnitř staveb jsou vestavěny drátěné klece, aby se k nám nedostala pralesní zvěř. Lůžkem je obyčejná matrace, nad kterou visí moskytiéra. Okraj moskytiéry je radno pečlivě zastrčit pod matraci a klec zavírat, jinak hrozí destruktivní nájezd opic rodu makak. Jídlo a jiné "voňavé" produkty (kosmetika a tak podobně) je nutno zavřít do pevných kontejnerů (upřímně řečeno, jsou to odpadkové koše, ale se šroubovacími víky).
Po úpravě příbytku jdeme do jídelny a společenské místnosti, jsou to obyčejné propojené verandy. Nejsme tu sami, lidí je v jedné "pralesní várce" několik desítek. V 19:00 začíná informační schůzka s představitelem společnosti Oncle Tan (je to syn před několika lety již zemřelého majitele a zakladatele). Program má být následující:
Ve 20:00 začne standardní večeře podle hesla: "If you shy, you will die", které je napsané na výdejním pultu. Zbytky jídla se házejí do speciálních nádob, použité nádobí zase do jiného dřezu. Plechovky a plasty se důsledně třídí, ministr Bursík by se zaradoval. Nádobí se myje v kalné dešťové vodě, která není o moc čistší, než voda v kalné řece, chce to nebýt fajnovka, ostatně injekce proti břišnímu typu byla doporučena. Ve společenské místnosti jsou umístěny obrovské "chladničky", tedy dvě polystyrenem vystlané bedny s velkými kusy ledu a naskládanými pitivy různých proveniencí, nabídka ale není moc bohatá a stejně je proškrtaná. Považuje se za slušnost udělat čárku ke svému jménu v sešitu za každou vypitou flašku nebo plechovku, na konci pobytu se to vyrovná.
V 9 večer odjíždíme na první noční vyjížďku. Jsme rozděleni do dvou člunů, party dostanou jména "Orangutans" a "Proboscis". My, Orangutani, se dobrovolně hlásíme do člunu, ve kterém nebude Radek, neboť předstíráme, že anglicky rozumíme. Je to trochu nadnesené, zejména zítra bude náš průvodce všemu co poletuje jednotně říkat "eagle". Takže nakonec je to jedno, jestli rozumíme, nebo ne ! Kolem deváté začíná bohužel mírně poprchávat. Musíme si navléci pláštěnky přes záchranné vesty. Na přídi člunu sedí místní průvodce a reflektorem vyhledává oběti pozorování. Našli jsme pár ptáků, například nádherně zbarveného ledňáčka (vždycky jsem si myslel, že když se něco jmenuje "ledňáček", tak to žije někde, kde se vyskytuje led, ale evidentně to není pravda, snad mi to můj profesor přírodopisu na gymplu odpustí) a na stromě velkou tarantuli. Pavouk zmizí jako pára nad hrncem dřív, než ho většina z nás stihne z vratkého člunu vyfotit. Déšť postupně houstne a tak se vracíme trochu předčasně" jednak máme strach o fotografické náčiní, které usilovně mezi snímky tiskneme na tělo pod pláštěnky a jednak ve člunu začíná poněkud stoupat voda ! Pláštěnky skládáme po příjezdu do tábora na verandě v přesvědčení, že ty teda opice zajímat nebudou.
Prší pak celou noc a ne zrovna málo. Snad se ráno dostaneme z baráků do kuchyně, kdyby snad řeka ještě trochu stoupla ...
Celou noc pršelo, ale k ránu už jen drobně. Budíček je tentokrát v šest, máme jít na ranní vyjížďku bez snídaně, abychom stihli "zbytky" zvěře, která je ještě u napajedel. Ještě předtím nás ale vyženou na orangutana, který byl nečekaně spatřen za táborem. Většina lidí se tam řítí bez ohledu na bahno v pralese. Jdu taky, ale po pár krocích sebou plácnu na zadek do bahna, tak to vzdávám a zatímco ostatní předstírají, že viděli v koruně stromu lidoopa, já si rukou nouzově čistím kalhoty. Kolem půl sedmé pak odplouváme na řeku, ale vidíme jen pár ptáků, většina účastníků je proto zklamaná. Vracíme se kolem půl deváté. Alespoň už neprší. Dostáváme snídani, v 10:30 se koná ohlášená vycházka do pralesa. Zbytek času hladce zabere vybírání a přebírání obecních holinek. Doma jsme byli na přípravné schůzce varováni, že si do holinek máme vzít nějaké odpisové ponožky, ať už kvůli tomu pocitu odporu k tomu, kdo je měl na noze před námi, nebo prostě jen pro komfort. Do některých popraskaných bot navíc teče, do jiných by se nedostala noha Evropana, zpravidla o mnoho větší, než je malajská představa o velikosti plosek. Schválně si někdy zkuste navléci malé holínky a choďte v nich hodinu v bahně, byť i jen pár set metrů !
Vycházka je poměrně krátká, nějakých 700 metrů, ale i tak trvá skoro 2 hodiny. Občas zastavujeme a průvodce nám vykládá zkazky o různých rostlinách a zvířatech. Dominují pochopitelně rostliny, případně hmyz, nic jiného k vidění není.
Po návratu na základnu pozorujeme varany, courající se táborem a makaky, kteří se právě rozhodli zkontrolovat, kdo případně nezavřel klec. Jejich předpoklad je správný: poslední klec v řadě ubytoven má na verandě zapomenutý igelitový pytlík. Ten v okamžiku rozervou na kusy, nic moc v něm asi nebylo, prý jen odložené banánové slupky, ale opice to podnítilo k ataku na nedbale zajištěnou klec, kde ty potvory způsobily hotovou pohromu. Roztrhali tam, co se dalo, například podprsenku nějaké Japonky rozdělili tak dokonale, že by se do ní mohla obléci celá třída malých Japonců. Zahnat se je nepodařilo, pokusy o zaplašení i fotografování končí vzteklými výpady vůdčího samce na lidského "zahaněče" (a ti vždycky raději zmizeli, vyceněné žluté zuby vzteklého a notně oprsklého opičáka byly opravdu dost odstrašující). K makakům se též přidalo táborové prase, které se zde neustálo motá. Asi se dobře přiživilo na tom, co opice vytahaly z boudy ven. Klec skutečně nejde moc dobře zajistit, takže průměrně inteligentní a nadprůměrně drzé opice měly asi s otevřením jídelní pokladničky jen malou práci .
Asi v jednu odpoledne je oběd, po kterém se věnujeme odpočinku. V půl páté se má jít na podvečerní vyjížďku se západem slunce, ale čeká se, až přijede další várka zájemců o džungli, z kteréhož důvodu nejsou k dispozici čluny. Vyrážíme proto až po páté hodině. Navíc je pod mrakem, takže jednak ze západu slunce nic nebude i na focení je dost tma.
Jedeme tentokrát obráceně, než na předchozích 2 vyjížďkách. Pozorujeme neskutečné množství opic, zoborožce (to je pták se skutečně zvláštně zakřiveným zobákem) a orly (teda pokud místní průvodce věděl, co je to v angličtině "eagle", nějak to říkal pořád a klidně to mohla být na tu dálku přerostlejší vrána (vrabec teda asi ne !). Obracíme až za úplné tmy, Petr chce ještě chvíli poslouchat při vypnutém motoru zvuky pralesa, ale je zklamán: všichni cvakají digitály ve snaze zvukovou kulisu si nahrát, takže poslech je rušen pískotem kláves, byla to vskutku originální nahrávka !!
Cestou zpět průvodce snaží reflektorem chytit nějaké zvíře, poštěstí se nám vidět maličkého krokodýla, sovu, ledňáčka a nějaké obligátní opice, které by se odtud měly snad vyvážet ! Vracíme se kolem sedmé. Druhá skupina je otrávená, jeli totiž stejným směrem jako my při předchozích vyjížďkách a neviděli skoro nic.
V 8 večer je večeře jako vejce vejci podobná té včerejší, po deváté začíná slibovaná noční vycházka kolem tábora. Znovu si bereme své vytipované holínky z dopoledne, těžko bychom sehnali něco lepšího než to, v čem už jsme nohu jednou měli. Pozorujeme několik druhů žab, pavouky (dokonce i tarantuli) a skutečným zlatým hřebem programu je škorpión, kterého průvodce vyšťourá nožem z díry v kmeni. Dodatečně soudíme, že s tou potvorou má smlouvu o každonoční produkci. Nechává si škorpióna procházet po rukou, jen se střeží dát mu příležitost k úderu jedovatým ocasem. To se dělá tak, že se odpornému členovci musí včas postavit do cesty dlaň druhé ruky jako překážka, aby začal nejprve ohmatávat další cestu a nemyslel na útok. Průvodce se zřetelně předvádí, dává si škorpióna do dlaní, fouká na něj zblízka (škorpión prý nesnáší vítr a kupodivu mu snad vadí i vlhko z lidského dechu). Fotíme jako šílení.
V deset večer vycházka končí úplným vyčerpáním všech zúčastněných, Radek ještě druhé skupině nespokojenců vyjednává mimořádnou vyjížďku zítra ráno, když dnes tak málo viděli. A jdeme spát.
Ráno druhá skupina (Proboskis) jede na dojednanou vyjížďku, my ostatní vstáváme později, snídaně ještě není. Ta se chystá po návratu Proboskis na půl devátou. Pak balíme a v 9:15, kdy přijíždí další turisté, si jen měníme místa ve člunech a vracíme se na místo, kde jsme před skoro 2 dny nasedali. Minibusy se přesouváme do městečka Lahad Datu. Tam překládáme batohy do jiných aut, Oncle Tan nás dál už nepoveze. Auta nejsou moc pohodlná. S batohy se nás do jednoho vozu vejde stěží sedm. Malajců bez bagáže by se tam vešlo určitě alespoň patnáct.
Cestou zastavujeme ve vápencovém masivu Madai Caves. Je to už mnoho set let proslulé hnízdiště vlaštovek, které se sem každý rok vrací vyvádět mladé pokolení. Jejich hnízda jsou vybudována pouze ze slin (to jest není v nich namíchán žádný trus, bláto, ani větvičky) a z toho důvodu jsou zejména mlsnými Číňany pokládána za zdroj proslavené lahůdky, polévky z vlaštovčích hnízd. Hnízda se sbírají po vyvedení mladých vlaštovek, domorodcům sice slovo "ekologie" nic neříká, ale řezali by si sami pod sebou větev, kdyby vlaštovky nechali kvůli nějakým Číňanům vymřít. Zastávka je "osobním" nápadem Radka. Cizinců sem moc nepřijde, působíme zde proto jako exoti, takže zatímco my si fotíme Malajce a Malajci si fotí nás, což je poměrně neobvyklé. Vesnice je poměrně bohatá. Domky i chatrče sice vypadají jako jinde, ale skoro ze všech trčí talíře družicových antén. Vtip: do chýše lidojedů vtrhne náčelník a volá: "Okamžitě schovejte veškerou videotechniku, jde sem výprava kulturních antropologů !" Přidává se k nám několik vesničanů jednak jako bezpečnostní doprovod do skal, zejména ale proto, aby na konci exkurze vyfasovali nějaké to dýško.
Mirka zůstává u autobusů kvůli předpokládané alergii (není přesně schopna specifikovat na co) a zejména kvůli brzké plánované operaci po návratu. Já sám se rozmýšlím, zda jít: výstup i sestup po vlastní stopě bude hodně kluzký, v jeskyních je prý pekelný smrad z trusu netopýrů, sdílejících životní prostor s vlaškovkami a hlavně se mi z nepochopitelných důvodů udělalo těsně po příjezdu na omdlení blbě, nevím, co to bylo ! Stojí na mě studený pot a před očima se mi dělají mžitky. Ale co ... jdu s ostatními dovnitř, taková příležitost se mi už asi v životě nenaskytne, v nejhorším mě zpátky ponesou. Anička to po příchodu do hlavního skalního dómu rovněž vzdává, v jeskyních je skutečně strašný zápach, podobně to může smrdět ve výrobně práškového amoniaku. Navíc se všude po zemi válí neskutečné závěje plastů a plechovek, který tu nechávají sběrači hnízd. Je sice asi fakt, že vlaštovkám i netopýrům je to jedno, ale přece jenom ... Průvodci nás nehlídají jen s ohledem na bezpečnost při výstupu, ono se totiž stačí umazat se od trusu všude na zemi a po skalách, kterých se při výstupu přidržujeme, aby člověk chytil nějakou nemoc, která by se i antibiotiky asi jen těžko léčila. Radek má z této fáze výpravy trochu obavy, pořád nás starostlivě upozorňuje, že "vápenec vždycky klouže". Konečně se vydrápeme do míst, odkud Malajci začínají stoupat při sběru na skalní stěny. Tají se nám dech, protože nechápeme, jak to dokážou bez horolezeckého náčiní, jako skob a lan. Používají totiž jako opěru jen bambusové tyče a jakési spletené provazy, na které bych já osobně nepověsil ani prádlo (i kdyby byly čisté). Špagáty jsou mnohokrát navazované a roztřepené. Na úmrtnost se neptáme, ale asi tu nějaká každý rok bude. Na chatrče ve vesnici je prý stehjně pořadník a dostat se sem je pro zájemce výhra, za kterou se platí nemalé peníze ! Cestou zpět jde ještě Radek se 3 nadšenci, Petrem, Vláďou a Stáňou do další části skalního komplexu. My ostatní se jdeme rovnou umýt k řece.
Ve vesnici čekáme, zda odvážlivci výlet přežijí (předpoklad se naštěstí splnil). Zatím si prohlížíme, jak vlastně to vlaštovčí hnízdo zblízka vypadá: je to košíček pro jediné mládě, velký sotva 5 cm. Vlaštovka klade jen jedno vajíčko. Dušan kupuje od místňáků jakési speciální cigarety, údajně pašované z Bali a těší se, že tím toxickým svinstvem podělí několik svých dobrých známých na Moravě.
Vracíme se do autobusů, zatímco Radek smlouvá o ceně. Průvodci chtěli původně 10 RM na osobu, podařilo se to ale srazit na polovinu. Pak pokračujeme v cestě do Semporny. Jsme tam ubytováni v hotelu Dragon Inn, postaveném na kůlech v moři. Potraviny pokojích jsou striktně nedoporučeny, prý jsou tu krysy. Rovněž představa, že se zopakuje tsunami z roku 2004 není příliš lákavá, zejména když každý příliv vyžene i bez zemětřesení hladinu na nějakých 30 cm od podlahy.
Po vybalení a odstranění nejhorší špíny z džungle se koná informační schůzka o dalším programu. Pak se stahujeme do místních hospod za účelem stravování. Bohužel, naše parta zapadne omylem do muslimského pubu, kde se samozřejmě nepodává pivo. Dáváme si tedy nějaké ovocné džusy, které se k nám na stůl dostanou s místním ledem, což je v tropech skoro jistá poukázka k brzké cestě na infekční oddělení nejbližší nemocnice (tento předpoklad se pro změnu nesplnil, případná sračka se tu u Evropanů nepočítá mezi vážné nemoci, ostatně z lůžka do moře není daleko ani za odlivu !). Anička si dává smaženou sépii, má mořskou havěť ráda. Kupodivu to vypadá i chutná jako obalované smažené filé ! Já nejsem tak odvážný, končím u smažené rýže. Nevyžádanou součástí večerního menu je loudivá hospodská kočka, která se nedá zahnat ani pohrůžkou, že jí ještě více zkrátíme ocas.
Večeři končíme nákupem balené vody v místním "supermerkádu", ostatní jdou ještě do hospody k dalšímu strýčkovi, totiž k majiteli společnosti Oncle Chang, tentokrát pravověrném u Číňanovi. My přebalujeme na zítřejší odjezd na ostrov Mabul, kam nás poveze právě společnost Oncle Chang.
Na snídani jdeme v 6:30. Jídlo je v ceně ubytování a jsou to pouze 2 nasládlé toasty a čaj nebo káva, podle výběru. V 7:20 máme sraz s batohy u východu z hotelu, to jest tam, kde končí hotel na kůlech a začíná pevná země. Velké batohy ukládáme v kanceláři společnosti Oncle Chang hned vedle nástupního "mola do hotelu". Se zbylými zavazadly, pro jistotu zapouzdřenými v igelitech, nastupujeme do člunu pořádající společnosti, která nás bude mít následující 2 dny na starosti. Jedeme asi 45 minut. Jakmile se dostaneme na volné moře, začíná to víc cákat a drncat, přestože podle kormidelníka je dnes vítr jen slabý a vlny tomu odpovídající.
Na ostrově Mabul se bydlí rovněž na kůlech (je to levnější, než na mnohem dražší zemi). Dostáváme zde druhou snídani. Půjčujeme si šnorchlovací vybavení a družstvo Proboscis odjíždí dnes na další ostrov jménem Sipadan. Ostrov je totiž přírodní rezervací, protože tu vzácné želvy za měsíčních nocí kladou vajíčka. Stačí, co jim sežerou predátoři, člověk by je definitivně dorazil ... Lidem je proto vymezeno jen asi 300 metrů pobřeží v miniaturní zátoce, na zbytek ostrova je zakázaný vstup. Aby náhodou někoho nenapadlo porušit tuto restrikci, je na ostrově poměrně silná vojenská posádka, která ze strážních věží kontroluje i lodě potápěčů, zda se nepřibližují k chráněné zóně. Je tudíž logické, že sem smí i omezený počet lodí a lidí, proto se musíme rozdělit na dvě party, aby Sipadan mohla navštívit každý den jedna skupina. Nás zbylých sedm se musí zabavit na ostrově Mabul jak to jen půjde. Jdeme proto obhlédnout možnosti zdejších aktivit, ale není to nic moc. Procházíme mezi ubohými domky místních rybářů (většinou se zde totiž střídají hlavně turisté). Na šnorchlování je třeba najít veřejné molo a z něj sestoupit do vody. Veřejná mola nemají (na rozdíl od těch soukromých) žádnou střechu, takže se buď dá ležet na nich a tudíž se opékat na slunci, nebo se dá plavat ve vodě, kde se doporučuje mít na sobě nějaké odpisové tričko, protože při plavání to opaluje (až spaluje) taky. Nápisů "Private property" je tu víc, než lidí, jsou prostě všude, kam zrak padne. Stahujeme se proto do pokoje a raději odpočíváme. Po obědě zkouším znovu molo, ale odliv sundal hladinu nejméně o metr, takže do vody se sice skočit dá, ale z ní se na molo dostat je pro netrénovaného člověka celkem vzato nadlidský výkon. Přitom molo běží do moře nejméně 150 metrů a dno je plné odumřelých korálů, po kterých se nedá chodit (druhý den si na Sipadanu rozříznu do hloubky palec u nohy o korál a bude se to pak hojit déle než měsíc po návratu). Takže kdo jednou skočí do vody, musí si počkat na příliv, aby se dostal zpět na molo. Začínám rovněž chrchlat a z očí mi teče do té míry, že si později v noci nasazuji antibiotika (asi to bylo k ničemu, jen jsem si zbytečně ničil tělo Augmentinem).
Výprava ze Sipadanu se vrátila už asi ve 3 hodiny odpoledne. V restauraci se celé odpoledne chystá hudební produkce, která začne po večeři. Radek nám chtěl číst o želvách, ale v tom přípravném kraválu to vzdává. Na ostrově je zrovna na návštěvě majitel společnosti Čang a to prý vždycky hraje hudba. Radek se s Čangem zná. Ptá se ho, jestli by se nedal sehnat filipínský rum a Čang hned pro něj ihned posílá. Dostáváme darem 2 půllitrové placatky. Popíjíme, někdo s Colou, někdo bez. Petr se po vysušení zásob alkoholu šel zeptat, jestli by nebyl další rum a dostal další placatku. Hudba je hrozná, hraje i zpívá se falešně mix písniček, o kterých se místní Malaysi Melody Čang's Boys domnívají, že je nepostradatelná pro Evropany. Slyšet je možno písničky Beatles a ABBA, ale i nějaké současné cajdáky. Vypitý alkohol nás vyprovokuje vtrhnout na pódium a oddat se tanci, protože tak se dá produkce lépe snášet. Produkce končí kupodivu už kolem půlnoci, čekal jsem to horší.
Ráno musíme vyklidit pokoje. Balíme proto svá skrovná zavazadla, která shromažďujeme v místě včerejší divoké tancovačky v "jídelně" na kůlech. Bereme s sebou pouze šnorchl, a příruční zavazadla. Martina prý ráno kousl malý škorpión, který mu v noci zalezl do kalhot. Volali k tomu místního lékaře, který se měl údajně vyjádřit, co že prý vlastně vlastně chtějí, když je pacient při vědomí a dokonce chodí, netuhne mu jazyk ? V takovém případě mu přece nic není !!
Naše "orangutaní" skupina odjíždí na Sipadan kolem půl desáté. Jedou s námi 4 cizí potápěči, dychtiví zážitků s kyslíkovými bombami. Cesta trvala asi půl hodiny. Vyfasoval jsem návětrnou stranu člunu, pročež jsem odpovídajícím způsobem prosolený a mokrý podobně, jako chobotnice. Ještě že se mi alespoň podařilo vtáhnout do lodičky "protinárazový" pytel, který visí z boku dolů, aby chránil trup před nárazy při přistávání. Teď žok volně poletuje a každou chvíli drncá o příďovou vlnu, zvednutou rychlou jízdou se dvěma silnými motory Mercury. Před ostrovem pak kotvíme skoro 15 minut, armáda složitě porovnává seznamy s avizovaným počtem účastníků.
Potápěči jedou na první ponor, většina našich lidí plave a šnorchluje. Protože jsem začal v noci brát ta antibiotika, raději zůstávám na břehu. Vláďovi se udělalo zle, nadechl asi se chudák mořské vody a chvíli zápasil o přežití, prý se nemohl ani nadechnout, ani vydechnout. To s ním tak otřáslo, že si zavolal na pomoc člun a nechal se odvézt na břeh. Skoro 2 hodiny pak demoralizoval ostatní, jaký to byl blbý zážitek. Což o to, když člověk nemůže dýchat, není hezká vzpomínka (já ji mám od té doby, co mi jednou jeden anesteziolog trochu zvrtal narkózu a mě skutečně přestaly fungovat plíce dřív, než jsem se propadl do tmy, pamatuju si tu ohavnost dodnes, jak nade mnou stáli moji bílí vrazi a já se nemohl v ochromení kurare pohnout a dusil jsem se). Také malajský šéf výpravy je z nás nervózní, Dušan totiž plaval ke znechucení vojáků příliš blízko zakázané zóně. Prý ještě jednou a jedeme zpátky !! Kromě jiného jsou dnes nějak větší vlny, tak si prý máme dát pozor ve všech ohledech, mimo jiné i na mořský proud, který se otírá o ostrov. Petr a Stáňa se taky dostali příliš daleko (až někde u bójek), tak pro ně průvodce pro jistotu jel člunem, aby je zahnal zpátky dřív, než je zaregistrují vojáci. Petr měl obavy, že ho člun nevidí a najede na něj a začal proto ve vodě kličkovat po vzoru akčních filmů, což se mu dokonce chvíli dařilo, než pochopil, že do něj má naopak nastoupit. Stáňa jim mezi tím uplavala.
Potápěči skončili první ponor, což je signál k obědu. Tam nám šéf výpravy zakazuje šnorchlovat ze břehu, protože je odliv a do moře je daleko, museli bychom šlapat po korálech a to je samozřejmě zakázáno. Raději prý všechny odveze spolu s potápěči tam, kde se dá potápět bez problémů. Zůstáváme raději trčet na břehu, představa, že člověk bude muset na hloubce plavat skoro hodinu nás neláká. Tím je pro nás celý slavný Sipadan odepsaný. Škoda, ale tato část dovolené se definitivně nepovedla. Přitom se v Adventuře vypráví, že tu zvířata pomalu lezou cestovatelům do člunu !
Trvá dost dlouho, než se celá skupina pro nás zastaví, rozhodně déle než slíbenou hodinu. Pak jedeme zpět na Mabul, kde vracíme zbytečně půjčené vybavení (naštěstí za to nic nechtějí) a vracíme se do Semporny. Zpět nás jede víc, jsme ve člunu dost namačkaní, protože s nám jedou navíc 2 potápěči a strejda Čang (ten vezl kytaru, neboť jsme se domluvili, že mu večer v jeho hospodě na břehu ukážeme, co je to pro změnu ČESKÝ zpěv).
Bydlíme, jak jinak, opět v hotelu Dragon Inn. V kanceláři si vyzvedáváme uschovanou bagáž a restaurujeme se s tím, že v sedm večer je sraz v Čangově hospodě. Tam objednáváme různá jídla, z čehož mají číšníci velkou radost, zejména při představě, že pak bude každý na závěr sám za sebe platit. To v Malajsii (a nejen tam) v hospodách doslova milují !.
Po večeři Radek dává instrukce ke zbylému programu a ptá se po hodnocení nachylující se dovolené. Většinou doporučujeme prodloužit pobyt minimálně o jeden den. Pak Vláďa bere kytaru a nechá zaznět slíbené české trampské a jiné hity. Nutno říci, že Vláďa hrát skutečně umí. Na ulici zaslechl naši produkci Čech, který nás potkal už v džungli a na chvíli se k nám přidává, protože kdo by v daleké Malajsii odolal, když slyší Komenského řeč !
Zavírací dobu v deset večer okázale ignorujeme. Majitel Čang vypadá společensky dost unaveně a pospává i přes náš bujarý zpěv. Osazenstvo pubu se zase snad i díky přítomnosti pana majitele neodvažuje nás vykopnout, prostě situace k popukání. Číňanům se naše produkce evidentně nelíbí, evropský zpěv a melodie prostě nejsou to jejich cinkání, zejména mladá číšnice si před řevem o "orangutanech, lesa pánech" dokonce ostentativně zacpává uši. Jiný kraj, jiný mrav. Na druhou stranu host je host, i když je to jen pitomý barbar a Říše Středu je jediné místo na světě, kde existuje něco jako vytříbená kultura !! Radek se stáhl z hospody dřív, je vážně nachcípaný a tvrdí, že se potřebuje připravit na další skupinu, která přijede ještě ve chvíli, kdy my budeme ještě na letišti. Před odchodem se nám podařilo vychlastat veškeré pivo, personál musí pro nové a to zase není dost vychlazené, následkem čehož pění ( takže protřepat ale nemíchat !). Do hotelu se vytrácíme kolem jedenácté v noci.
Ráno opět pořádáme miniaturní "zadarmo" snídani v hotelové restauraci, pak se jdeme projít k rybímu trhu. Cestou kupujeme nějaké sušenky, dnes asi nebude oběd. V 9 hodin dopoledne máme odjíždět dvěma mikrobusy do parku Tawau Hills. Přiráží však jen jeden mikrobus, druhý se po reklamaci objevuje až kolem půl desáté. První vůz má klimatizaci, druhý je "nouzovka". Jdeme dobrovolně do vozu bez klimatizace, není to zase až taková oběť, neustálé přechody mezi venkovním vedrem a chladnou kabinou už polovině lidí způsobily ošklivé virózy a nachlazení. Krátce před cílem šoféřď berou palivo. Při té příležitosti se mi podaří koupit v miniaturním supermarketu u pumpy plechovku limonády pomalovanou květy, která podle mé ženy chutná jako chryzantémový med, takže se od ní zhnuseně odvrací, jinak prý se pozvrací. Tyhlety fajnovky ...
Asi v půl dvanácté jsme konečně na místě, kupujeme vstupenky. Protože mikrobusy byly sjednány jen na převoz sem, musíme vyládovat batohy a nechat je na dohled od pokladny, která zavírá v pět odpoledne, kdy máme odjíždět. Radek domlouvá s řidiči, že na nás za příplatek přece jen počkají a odvezou nás i na autobus zpět do Tawau (to jsme tam teda ty batohy mohli nakonec nechat !).
Vyrážíme na vycházku "zachovalým" primárním pralesem. Většina lesů na Borneu už nemá s původní vegetací mnoho společného, poslední ránu zasadili ekologii Britové, když zde začali pěstovat palmu olejnou, pokrývající dnes snad 80 procent rozlohy ostrova. Primární prales je místo těžko přístupné. Všechny rostliny se derou za světlem a v důsledku toho je dole prakticky tma. Úrodné půdy je tu žalostně málo, protože to, co odumře, okamžitě spotřebují a do svých rostlinných těl zabudují okolo rostoucí konkurenti. Úměrně tomu mají stromy kořeny hodně rozprostřené do šířky, aby udržely rovnováhu a nasály co nejvíc živin. Díky tmě a vlhku je zde i víc pijavic. Když se primární prales vykácí asi tak 3 roky je zde báječná úroda čehokoli, co sem člověk nasadí. Potom tropické vlhko úrodnou vrstvu odplaví, nasazené rostliny vysají a nová nemá jak přirůstat. Výsledkem je poušť, aneb kam člověk vstoupí, tam 100 a více let tráva neroste ! Naproti tomu sekundární prales je to, co vyrostlo z pasek po vymýcení pralesa primárního, pokud nestačily monzunové lijáky úrodnou půdu dřív odplavit do řek. Sekundární prales je "průchodnější", světlejší a je v něm pochopitelně poloviční biodiverzita. Za nějakou dobu má naději, že se z něj opět stane primární prales, ale ta doba se počítá spíš na stovky, než na desítky let !!
Celkem má naše trasa džunglí měřit jen asi 8 km (tam i zpátky, protože "primárního" pralesa se zachoval miniaturní zbytek), vzhledem k obtížnosti terénu, horku a s nezbytnou časovou rezervou, to Radek odhaduje asi na 5 hodin, měli bychom tedy být zpět tak akorát. Asi po 200 metrech odbočujeme k největšímu stromu v Jihovýchodní Asii. Měří na výšku necelých 90 metrů (snad 88.2), takže americké sekvoje ho hravě o nějakých 20 metrů překonají. Nicméně v tomto koutku planety je skutečně asi rekordmanem. Cesta vede kus do kopce, konsekventně tomu zpět po vlastní stopě zase budeme klouzat z kopce.
Chceme jít až na konec naučné stezky k sirným pramenům, což znamená projít pralesní stezku celou a cestou několikrát brodit řeku. Anička u prvního brodu přes sirnou říčku obrací s tím, že se bude poflakovat kolem vstupní brány, kde je botanická zahrada. Tam se prý na ni okamžitě vrhají asi tři nudící se průvodci a začnou moji manželku honit po kluzkých kamenech od jedné květiny ke druhé a o každé jí něco vykládají, většinou prý tomu nebylo rozumět. Nicméně následkem toho máme i nějaké fotky místních zvláštních rostlin.
My ostatní dobrodruzi tvrdošíjně pokračujeme k cíli přes různé říčky, což často znamená zout boty a obléci si nějaké odpisové šlapky, aby člověk neztratil v proudu rovnováhu a neplácl sebou do vody, často hluboké a na dusnou džungli překvapivě studené. Skoro u cíle mě Radek upozorňuje na krvácející lýtko slovy: "Hele, to byla pijavička ... ale je to dobrý, už odpadla!" Z lýtka mi teče krev ještě asi čtvrt hodiny. Pijavice mají v hubě něco jako heparin, a tak krev teče ještě dlouho potom, co usoudí, že se napily dost a odpadnou. Naštěstí to vypadá horší, než to ve skutečnosti je, pijavice žádné choroby nepřenášejí, jen nezřízeně milují jakoukoli krev, asi jako upíři. Ostatně ve středověku se používaly jako univerzální lék na cokoli, vysokým tlakem počínaje a zápalem plic konče.
Konečně jsme u cíle u avizovaných sirných pramenů, smrdí to tu podle očekávání jako ve skladišti pukavců. Cestou zpět (jinak než po vlastní stopě se jít nedá) odbočujeme ještě k posledním vodopádům a koupeme se všichni kromě Radka, kterému je čím dál hůř.
Vracíme se postupně už od 16.hodiny. Sundáváme pijavice a omýváme bahno, případně se sprchujeme, záchody jsou tady totiž rozumně spřaženy se sprchovými kouty, někde dokonce nechybí ani sprchovací hlavice a není bahnem ucpaný odtok. Celkově se ale dá říci, že jsme se všichni zrestaurovali pro následný noční přejezd. Před šestou hodinou nakládáme batohy do autobusů. Vláďa Pták přitom nachází na svém krku přehlédnutou pijavici, už dost napitou. Radek schválně tu potvoru rozšlape, aby nás přesvědčil, kolik krve dokázala nacucat, je toho slušná loužička. Pak odjíždíme do Tawau.
V cíli jsme před půl sedmou. Zastavujeme u autobusového nádraží, kde se na nás okamžitě vrhají nabízeči všech možných i nemožných služeb, nabídce pochopitelně vévodí získání lístků na autobus odsud kamkoli. Tawau je provinční díra, která by dírou i zůstala, nemít v okolí malé letiště, ve městě soudní budovu a veliké autobusové nádraží. Jinak tu chcípl pes. Obtížné otrapy rázně zaháníme a bágly se nám podaří nacpat do "našeho" (alespoň doufáme že našeho, jinak bude velká legrace!) autobusu, který odjíždí ve 20:00 hodin do Kota Kinabalu Tam máme být po celonoční jízdě asi v 5 ráno.
Naskýtá se otázka, co s načatým večerem, protože nadhaněči jinak nedají pokoj, pokud mají exotické bělochy v dohledu. Většinou končíme v různých restauracích, Anička si dává nasládlé citrónové kuře (ale fuj!), já si dal něco, co na první pohled vypadalo jako maso, ale na ochutnání to byla nějaká divná hmota, možná soja, možná něco horšího, raději se neptat ! Člověk má zkusit všechno !!
Procházíme se (s jistými obavami) temnými uličkami a ve tři čtvrtě na osm nasedáme do autobusu, který vyjíždí v rozporu s jízdním řádem už v 19:50. Patrně řidič usoudil, že další kunčofti už nepřijdou. Při té příležitosti se ukazuje, že jízdenky zase zdražily, údajně kvůli jakémsi dnešnímu svátku, ale spíš šlo o to, napást se na nečekané cizinecké havěti. Chvíli po odjezdu doplňujeme palivo, což je na Borneu podle předchozích zážitků patrně dobrým zvykem: autobus sice stál mnoho hodin na nádraží a bylo dost času si palivo sehnat předem, ale to je zbytečná komplikace, že ano ?
Dávno před touto cestou jsme byli varováni, že klimatizace vozu způsobuje ne-li přímo omrzliny, tedy alespoň zápaly plic. Je údajně třeba ucpat všechny otvory s vyústěními větráků, obalit se do všech zbylých dosud jen mírně provlhlých hader a připravit se na všeobecně studenou noc. Pověst nelhala. Ucpáváme, co se dá, ale stejně je nutno vytáhnout všechno dostupné oblečení. Ještě před usnutím promítá řidič skutečně strašlivý film, údajně z doby kamenné. Připomíná to spíše opilecký sen zkrachovalého producenta indického Bolywoodu (kde se dá údajně zkrachovat ve filmové branži jen těžko). Děj se dá pochopit i bez anglických titulků: panují ještě zbytky doby ledové, nicméně lovci mamutů jsou už na úrovni, protože mamuty zahánějí pomocí ohňových nástrah do propastí, kam zvířata padají, případně na ně vrhají sítě, spletené Bůh ví z čeho, protože nikde nic s tajze neroste. Staví si stany, nad kterými by Vinetou, náčelník Apačů užasl. Rozvíjející se láska mezi nejstatečnějším lovcem (snad budoucím náčelníkem) a krásnou dívkou tělesných tvarů Tiny Turnerové je přerušena nájezdem otrokářů z jižních zemí, kteří jednak shánějí ženské, protože hormony jsou hormony a jednak se jim hodí i otroci na stavbu PYRAMID. K pyramidám se dá dojet po řece lodí ze dřeva, vybavenou stěžni a plachtami, které lidstvo vynalezne tak asi o 30 000 let později. Kráska je unesena, její milý unikne a stopuje únosce. Protože je nemůže sám přemoci, cestou se spřátelí se šavlozubým tygrem, kterému pomůže z pasti, vykopané jiným pravěkým kmenem. Když je hrdina tímto kmenem sám chycen, šavlozubák se přiřítí do vesnice, všichni kolem padnou hrůzou na hubu a prohlásí našeho hrdinu svým náčelníkem. Nový velitel požádá o pomoc při osvobození unesené krásky, což je neprodleně splněno. Na jih vyráží malá armáda. Dívka je zatím odvážena na lodi někam, kde jednou bude Egypt a už se tam budují pyramidy. Obrovské šutry na jejich stavbu tahají zotročení mamuti. Unesená hrdinova milá má být únosci několikrát potupně zbavena panenství, ale pokaždé tomu nějak unikne, tak si ji nakonec nechávají neporušenou pro na doma. Město, kde se staví pyramidy má dokonalé, současnou technikou nepřekonatelné hradby, leč hrdina je nějak s hrstkou dobrovolníků přeleze a vmísí se mezi masy otroků, kde se jme osnovat všeobecnou vzpouru. Ta nastane skoro neprodleně v okamžiku, kdy si starý, senilní a bezpochyby též impotentní velekněz, nechá do hlavního chrámu přivléci v poutech hrdinku, aby ji rituálně usmrtil, protože na to, aby ji učinil šťastnou, se už ve svém žalostném zdravotním stavu těžko zmůže a nikomu podřadnějšímu zase tohle potěšení nehodlá přenechat. Vypukne nepřehledný zmatek, po městě lítají osvobození mamuti, hroutí se chrámy, hoří a umírají zástupy otroků pod heslem "Svobodu nebo smrt". Hlavní hrdinka, kvůli které se to všechno začalo, se vrhne do cesty smrtícímu šípu, když se snaží zachránit svého vyvoleného. Umírá mu tedy v náručí, aby film nebyl tak pozitivní. Dochází však k zázraku, kterému se říká v literatuře "Deus ex machina" ! Doma, tedy někde v tajze, všechno zatím v podvědomí sleduje šaman, který má vize, z nichž se probírá vždy jen s nejvyšším vypětím sil a během rekonvalescence zdecimovanému kmeni sděluje další díl dobrodružného putování hlavního hrdiny: ne, ještě není nic ztraceno, náš kapitán Kloss stále pokračuje v misi a jednou se vrátí, aby zase náš kmen posílil a vedl. Naučil se od otrokářů nevídané věci a náš lid bude po jeho návratu vzkvétat a dá celému světu civilizaci, heč ! Jakmile je hlavní hrdinka zastřelena, šaman do ní přelije svůj život a sám umírá. Šípem prostřelená hrdinka se probouzí a hlavní hrdina konečně ví, že je definitivně jeho. Zotročení mamuti jsou vysvobozeni a s troubením utíkají pryč, co jim nohy stačí (to se jim nelze moc divit, protože tou dobou museli dávno z promítacího sálu utéci i poslední diváci). Z autobusu se bohužel utéci nedalo, pokud jsme se chtěli dostat včas na letadlo). Závěr, ve kterém hlavní hrdina i se svou milou plují lodí zpátky na daleký sever už je nezajímavý. THE END. Pro příští bornejské turnusy jsme Radkovi zcela vážně navrhli učinit součástí programu tak zvaný mamuting. Zbytek cesty uběhl vcelku fádně i když nezapomenutelný film nedával dlouho nikomu usnout, protože ti, kdo ho dokázali ignorovat, byli rušeni vyprávěním prostoduchého obsahu těmi, kdo se na něj dívali.
Kolem půlnoci stavíme v nějaké čúrpauze. I nadále pak stojíme z nejasných důvodů v různých dopravních skrumážích, nicméně kolem páté jsme skutečně zpět na předměstí Kota Kinabalu a čekáme na přípoj do města. Nakládáme batohy, část nás musí stát, s takovým návalem se v místní MHD nepočítalo. Jízda naštěstí trvá jen asi 15 minut. Autobus nás vykládá nedaleko "našeho" hotelu Tourist, ke kterému se přesouváme pěšky. Radek tam má zamluven jeden pokoj na odložení bagáže a osobní hygienu na střídačku. Nám se to zdá s Aničkou málo a bereme si proto privátní pokoj na 83 RM, abychom si mohli odpočinout po noční jízdě trochu lépe.
V půl sedmé ráno je sraz v blízké hospodě, kde nás Radek informuje, co zde můžeme poslední den podnikat. Nabídce vévodí národní muzeum. Vracíme se do svého pokoje, před osmou nemá cenu nikam chodit, všechno je zavřené. Pak jdeme do přístavu, kde kupujeme ještě nějaké pohlednice, já si pak na tržišti nechám vnutit příšerné kraťasy, do kterých bych se vešel asi tak dvakrát, což už je co říct.. Nicméně ostatní krátké kalhoty jsou buďto špinavé, nebo mokré a celý den v příšerném vedru nechci trávit v dlouhých kalhotech (po návratu konstatujeme, že pokus o zkultivavání kraťasů by znamenal jejich totální rozborku a následné přešití, za což je cena nějakých 60 RM (ekvivalent cca 300 Kč) neúměrná. Hadr proto přesouváme mezi moje zahradnické oděvy, vhodné k rytí a podobným aktivitám. Do města si to vzít by byla dost odvaha, stačilo se v nich procházet po Kota Kinabalu, aby se za mnou lidi otáčeli.
Kolem desáté se přesouváme taxíkem (za 15 RM) k Sabah Muzeu, kde trávíme asi 2 hodiny. Není to závratně zajímavé, jako výplňkový program to ale stačí. Cestou z muzea, ještě v jeho areálu, kupujeme nějaké knížky o místních rostlinách (zejména velice pěknou malou knížku o tropickém ovoci jihovýchodní Asie) a dále knížku o místní zvířecí havěti. Pak se, rovněž taxíkem, vracíme (tentokrát za 12 RM) zpět na původní stanoviště. Na oběd jdeme do známé klimatizované restaurace Rain Forrest. Odbýváme poslední nákupy, sabažský čaj (mizerné kvality typu "dusivý prach", jak se později ukázalo). Končíme na tržišti, kde kupujeme další knížky a docela slušná trička s jednoduchými obrázky orangutanů.
V hotelu trávíme poslední 2 hodiny a přebalujeme zavazadla. Já jdu do místní banky, abych pak na letišti nezdržoval výměnou malajských ringitů zpět na Eura. Jedna banka má ale zavřeno a z druhé mě vyhazují, možná jsme se nepochopili, co že to vlastně chci ...
V 16:45 je tu trochu předčasně autobus, kterým se máme přesunout na letiště. Ulice jsou ucpané, ale po 2 menších zastávkách v koloně se na letiště dostáváme s bohatým časovým předstihem. Vracíme bez problémů zbylé peníze, necháme prohlédnout zavazadla a podáváme je. Fronta na palubenky je dlouhá a ihned dochází k opětným komplikacím s elektronickou letenkou: papíry dostává na starost Jana jako nejlepší angličtinářka z nás, ona sama však není na seznamu cestujících a složitě ji tam zařazují zpátky. Jana se snaží uhádat palubenky i z Honkkongu, ale nejde to, prý tu mají cosi na jejich výrobu pokažené. Tím pádem máme naději, že nestihneme přípoj, protože na přestup máme jen asi hodinu. Nakonec se to smírně vyřeší za spolupráce pozemního personálu a pilotů. Za letu pak na palubu dochází telex, že naši skupinu má někdo čekat u rukávu a vytištěné palubenky nám má předat. Inu dokonalé letecké ser více !!
Loučíme se s Radkem, který nám závidí, že se už vracíme. Stýská se mu totiž po českém pivu a mlze, další skupina má dosednout na ranvej hodinu před naším odletem. Jdeme k bráně A2 a čekáme na odlet. Druhou skupinu ještě potkáváme, poznáváme je podle oranžových desek s pokyny, které drží v ruce. Přejeme jim pěkný pobyt.
Máme odlétat v 19:50 opět s Dragon Airem, Airbusem 320. Jako skupina sice sedíme více méně pohromadě, ale my s Aničkou jsme opět odděleni, naštěstí pouze přes uličku. Teda kdy to elektronické letenky pro skupiny vymýšlel ....
Letíme asi 3 hodiny, přistáváme na čas a u východu jsme skutečně očekáváni Číňankou, která nám podle pasů dostatečně rychle vydává postrádané palubenky. Pak se přesunujeme k bráně 1, odkud budeme odlétat. Personál nás řadí nás do ohromné fronty, kterou stewardi obcházejí a doklady nám razítkují. Zcela zjevně zase nefungují nějaké kontrolní automaty ve vchodech. No, letadlo snad funkční bude. Je to obvyklý Boeing 747-400, vyfasovali jsme ocas trupu. Na palubě je hrozné vedro, prý nefungovala klimatizace, ale má se to zlepšit. Nicméně teplota klesá až po startu, začátek byl dost úmorný. Startovat máme ve 23:55, ale máme obligátní mírnou sekeru, takže vlastně startujeme až zítra ...
Nadpis poslední kapitoly je míněn vážně, počet klimatizacemi nachcípaných kolegů se povážlivě zvětšuje. Let trval 11 hodin 30 minut. Jak už bylo řečeno, zbyla na nás jen místa v ocase, let se zdá nekonečný a zdá se nám, že v této části trupu letadla to nějak víc háže. Elektronické letenky se opět předvedly, sedíme s manželkou tentokrát ZA SEBOU. Celou dobu přeletu je tma, jak honíme otáčející se planetu. Po celou dobu letu nás nestydatě krmí, tím je pro manželku a pro mě společnost Catha Pacific už dobře známá. Pořád jsou k dispozici sušenky, vody, dokonce i zmrzlina.
V Londýně sedáme po páté ranní, letadlo sebou mlátí tak, že to vypadá na katastrofu při přistání, pozice v ocasu tento dojem jen zesiluje (ale asi to je jen standardní přistání ve větru). Oproti Honkkongu je to o 7 hodin méně. Přejíždíme na nový terminál 5 (na Heathrow byly odjakživa, co pamatujeme, jen 4). Pamatujeme si z tisku, že nový terminál nemá nejlepší pověst. Už 2 dny po otevření za účasti královny tu nastal dopravní kolaps, personál byl buďto nedostatečně vyškolen, nebo technika nespolehlivá, těžko říct. Prý se tu s oblibou ztrácejí zavazadla a díky supermoderní technice zde všechno funguje tak nějak pomaleji. Na Transfer desku vyzvedáváme palubenky, tentokrát nemohou na seznamu pro změnu najít Petra. Nakonec zvítězíme, na security check dokonce ani nemusíme zouvat boty jako obvykle. Do Prahy startujeme v 8:50 z brány A10. Letíme Airbusem 321. Tentokrát se ženou sedíme každý na opačné straně řady, oba máme okénko.
Po příletu čeká 6 z nás marně na batohy, které zůstaly v Londýně. Opouštíme kolegy s přáním nalezení zavazadel, svojí přítomností jejich vyzvednutí nijak neurychlíme. Tak to by bylo Borneo 2008.
